Česko na domovní schůzi

S blížícím se koncem roku je v českém hraném filmu jasná jedna věc – jeho skóre letos zachraňují debutanti. Po Stařících nacházejících humor i spravedlnost na nečekaných místech a křehkém rozjímání nad pomíjivostí Karel, já a ty dorazili do kin Vlastníci. Prvotina divadelního režiséra a scénáristy Jiřího Havelky je dalším důkazem teze, že nejlepší nápady bývají ty nejjednodušší. Havelka jeden takový dostal v roce 2017, když napsal divadelní hru Společenstvo vlastníků. Jedna domovní schůze odehrávající se v reálném čase, kde se na bázi tichého boje o moc řeší výtah, půda a spotřeba vody, se stala úspěšným divadelním kusem pražského spolku Vosto5. Brilantní konverzační komedie přesně vyhmátla kouzlo, bizarnost i patologii zdejšího prostoru. Filmoví Vlastníci k sobě chtějí přitáhnout širší pozornost atraktivním hereckým obsazením. Vedle Vojty Kotka nebo Jiřího Lábuse se mohou pochlubit zejména Dagmar Havlovou – pravděpodobně v její poslední filmové roli. Hlavně ale mají to, po čem se volá jako po nedostatkovém zboží – vynikající scénář. Po sezoně ubíjejících pseudoromantických pseudokomedií jsou důvodem, proč se v českém filmu smát. Součástí jejich kouzla je ale především rychlost, s níž smích tuhne na rtech.

Nic podstatného

„Tak je to vaše,“ zakřičí z okna přísně vyhlížející žena a do domu se začíná sunout had lidí do té doby postávajících na dvoře. Ve dveřích se natěsno míjí s jiným lidským hadem, který budovu právě opouští. Jedni vlastníci přicházejí na schůzi, jiní právě skončili. Znalci repertoáru Vosto5 ve vycházejících tvářích poznají představitele divadelních Vlastníků. Jedna z úvodních scén filmu je tak vtip pro zasvěcené. V rámci vyprávění naznačuje ale i nekonečný koloběh podobných schůzí v národě „vlastníků bytových jednotek“, kteří se nedokážou dohodnout.

Zároveň tematizuje paralelní existenci médií filmu a divadla a nutnost v každém vyprávět jinak. Vlastníci s rozpočtem zhruba deset milionů se natáčeli deset dní. Z toho osm na minimalistickém prostoru jedné místnosti během schůze v domě v Holešovicích. Dva pak připadly na doplňující záběry včetně momentek majitelů nebo pomalu se rozpadávajícího domu. Ty jako statické, stylizované vykřičníky několikrát domovní schůzi protnou. S kameramanem Martinem Žiaranem Jiří Havelka vymýšlel, jak v krátké době natočit takový materiál, který by mu pak dal volné ruce rozhodnout se pro konečný způsob vyprávění až ve střižně. Původně si myslel, že bude točit po menších částech. První dva dny seděl u monitoru, sledoval scénu z odstupu a došlo mu, že není možné „sehrát“ čtrnáct lidí během tak krátkého času. Zrodila se tedy metoda „pětadvacetiminutových záběrů“: kamery se prostě nechaly běžet a režisér do toho dával instrukce. „Až zpětně jsem si uvědomil, že díky tomu vznikla řada věcí, které jsem během natáčení vůbec nezaznamenal. Herci se propadli do stresu z toho, že musí reagovat hned. Museli se soustředit na dlouhý úsek, být neustále ve střehu a vnímat všechny kolem,“ vzpomíná režisér na tvůrčí proces. A právě interakce na místě dala vzniknout jedinečnému organismu aktuálního filmu.

„Nejdřív si tedy uděláme prezenčku, ať zjistíme, jestli jsme usnášeníschopní. Ale už takhle okem vidím, že to je dobré, že jsme tady prakticky všichni,“ říká mladá předsedkyně sdružení vlastníků Zahrádková. Aby vytvořila přátelskou atmosféru, přinesla bábovku. Na schůzi chce konečně odhlasovat důležitá rozhodnutí, která mají zabránit chátrání domu. „Okem je to sice dobré, ale já bych to raději měla i na papíře,“ reaguje z protějšího konce stolu s ledovým úsměvem a vášní pro byrokratické překážky „kontrolní orgán“ sdružení, paní Roubíčková. Není to naposledy, co přispěchá s korigující poznámkou problematizující každý návrh. Zdánlivě drobná konfrontace monstrózně narůstá s tím, jak se scénář podrývání jakéhokoli normálního postupu dopředu neustále opakuje a jak si „kontrolní orgán“ s gustem užívá svou moc jen proto, že ji má.