Macron a jeho svět

Francouzský prezident podráždil začátkem listopadu spojence na obou březích Atlantiku prohlášením na stránkách týdeníku The Economist, že se NATO nachází ve stavu „klinické smrti“. Minulý týden pak odrážel kritiku, která se na jeho hlavu sesypala z mnoha stran, slovy, že „pokrytectví a lenost (Evropanů) nejsou řešením“, a politickou nabídku doplnil opakovanou nabídkou dialogu s putinovským Ruskem pod praporkem „evropského humanismu“. Emmanuel Macron zkrátka pořád něco říká. A má to důsledky: když The Economist požádal přední analytičku Německého institutu pro mezinárodní a bezpečnostní otázky Claudii Major o komentář jeho slov, řekla, že „Německo nemá na mezinárodní scéně vůbec žádné ambice a Francouzi po nás neustále něco chtějí“. Němcům to prý už trochu „leze na nervy“.

To je jistě fakt, Macron ale neudělá otočku. Po odchodu Britů z EU zůstane Francie jedinou zemí s jaderným arzenálem v Evropě, jediný stálý člen Rady bezpečnosti OSN, země s největší kontinentální armádou. A především s lídrem, který chce řídit svět.

Jasný kód

To je i část odpovědi na otázku, proč to – to všechno – Emmanuel Macron říká. Další nabízí francouzská historie. Politik, který nejvíce ovlivnil podobu současné Francie, Charles de Gaulle, si za svůj úkol po zvolení do čela státu na sklonku padesátých let stanovil, že na troskách bývalé koloniální říše a se studenou válkou v plném běhu obnoví francouzskou „grandeur“, tedy „velikost“. Generál říkal, „není Francie, aby zejména v očích…