Dopis z Baku

Nedaleko centra Baku, nad malou autobusovou zastávkou visí nepřehlédnutelný billboard hlásající: „More Jazz – More Intellect.“ O pár ulic dál z reklamního sloupu pozoruje kolemjdoucí jazzový hudebník Jamie Davis. I obyčejný návštěvník, který se v hlavním městě Ázerbájdžánu zdrží pár říjnových dnů, si nemůže nevšimnout kampaně, která láká na Jazzový festival. Na první pohled to celé vypadá jako další propagační akce místní autoritativní vlády, jež si pořádáním velkých mezinárodních akcí kupuje popularitu za ropné peníze. Formule 1, Eurovize, poslední finále fotbalové Evropské ligy – a nyní Jazzový festival?

Ačkoli ceny lístků jsou pro obyčejné obyvatele vysoké a účast si mohou dovolit jen ti zámožnější nebo cizinci, má jazz v „zemi ohně“ dlouhé kořeny. Festival se pouze snaží o udržování této tradice a podporu místních interpretů, kteří vyznávají nevšední formu jazzu – tu ázerbájdžánskou.

Je s podivem, že hudba Afroameričanů, jež se rodila na počátku 20. století v New Orleansu, zanechala tak významnou stopu zde, na opačném konci světa, v muslimské zemi, která žila po většinu 20. století pod dohledem Moskvy a jejích cenzorů. Příběh jazzu v Ázerbájdžánu ale začíná již kolem roku 1917, tedy v době, kdy Baku poprvé žilo rozmachem ropného průmyslu. Jelikož vidina bohatství přivedla na pobřeží Kaspického moře obchodníky, inženýry a dobrodruhy z různých koutů světa, bylo jen otázkou času, kdy si do kavkazského Klondiku najde cestu také nový hudební styl, který se tehdy začal…