„Nestydíš se, takový hezký člověk a tak špinavé boty!“ říká vyčítavě Gloria Sabogal, když přelétne pohledem mé pohorky. Minulých pět dní dostaly zabrat na prudkých svazích kávovníkových plantáží. Na jejich důslednější odbahnění nemám sílu a tak ve městě Manizales uprostřed Kolumbie zasednu do kovového křesílka. Pravé chodidlo položím na kovadlinovou podnožku a nechám na šedesátnici s dlaněmi se zažranou barvou od krému na boty, ať si s tím poradí. Žena, které její košile, vesta a klobouk na první pohled dávají mužské vzezření, má typické povolání pro Latinskou Ameriku. Patří mezi čističe bot, jejichž španělské označení českému uchu zní zvukomalebně: lustrabotas. Před začátkem práce se nejdříve pomodlí, pak mi vyhrne nohavici a opatrně ji přehne, aby mi při čištění obuvi nezamazala kalhoty.
Ještě než do rukou s masivními prsteny vezme kartáč, si dohodneme tržní cenu: tři tisíce pesos – tedy 21 korun. Sabogal, která se tuto práci naučila od svého otce a dělá ji od svých 13 let, tedy již půlstoletí, je profesionálkou, a tak z cizince zkouší vytáhnout tučnější obnos. Téměř každou větu končí důvěrným oslovením „mi amor“, tedy „moje lásko“. „Dnes jsem ještě nesnídala, mi amor. Víš, někteří gringové neocení člověka a nechtějí pomoci chudému, mi amor. Budu se za tebe modlit, mi amor. Jeden gringo mi před pár lety dal 150 tisíc pesos, mi amor,“ nastaví nakonec vysněnou laťku. Zchladím ji, že za tu částku už bych si rovnou mohl boty koupit nové.
I tak svoji práci odvádí s…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
