Zachraň se, kdo můžeš

Ulice světových metropolí opět zaplavily tisíce barvitých demonstrantů hnutí Extinction Rebellion, tedy Vzpoury proti vyhynutí (XR). Jsou zábavní i odhodlaní. Poutají se k zábradlí, přilepují vlastní těla ke dveřím ctihodných institucí, tančí, zpívají a kojí své děti, nechávají se hromadně pozatýkat a doufají, že přeplní věznice k prasknutí. V Londýně hodlají na dva týdny blokovat vládní budovy v centru města, troufají si i na hlavní britské letiště Heathrow. V Praze nezrušili chystané protesty ani přesto, že se ve stejném termínu koná rozloučení veřejnosti s ikonou místní popkultury Karlem Gottem. Podle vlastního prohlášení mají na srdci důležitější věci než vzpomínání na zábavné popěvky k práci i oddechu.

Na jejich poselství je možné nahlížet v zásadě dvěma způsoby. Karnevalovou atmosféru protestů lze brát jako originální a úspěšný poukaz na naléhavost klimatické krize. „Vzpoura“, v této interpretaci v uvozovkách, jde zcela v duchu posledních vědeckých poznatků, jež říkají, že klimatická změna se řítí vpřed rychleji, než jsme si uměli připustit, a že času k řešení je zoufale málo. „Vzbouřencům“ se skutečně podařilo změnit vnímání rozsahu problému. Čím dál většímu množství obyvatel planety a především Západu je jasné, že klimatická změna není abstraktním problémem pro příští generace, že se děje tady a teď, že pokud v řádu desetiletí nepřestaneme produkovat skleníkové plyny, spácháme něco zásadního a pravděpodobně nevratného. XR je pak vlastně velkou, skvělou a…