Možná tím největším paradoxem nobelovského laureátství rakouského spisovatele Petera Handkeho (76) je skutečnost, že cenu obdržel tvůrce, který na jednu stranu dokáže jazykem zachytit nejjemnější záchvěvy lidské existence, ale na druhou nejde pro slovo daleko a dost často si „nevidí do huby“.
„Po všech těch sporech jsem udiven. Tento druh rozhodnutí je ze strany Švédské akademie velmi odvážný,“ řekl Handke tisku, když se dozvěděl o letošním nobelovském verdiktu, který ocenil „jeho vlivná díla, jež s lingvistickou vynalézavostí prozkoumávají periferii a specifičnost lidské zkušenosti“. Povšimněme si, že se nepřímo staví do role disidenta, ačkoli fakticky je dávno prominentem. A ani s tím udivením to nebude tak žhavé. Handke byl mezi možnými laureáty Nobelovy ceny zmiňován opakovaně. Když pak čelil kritice kvůli svým postojům v časech balkánských válek, které se nyní znovu v souvislosti s oceněním připomínají, prohlásil, že už žádnou poctu nepřevezme. A přímo o Nobelově ceně řekl, že by se měla zrušit, protože vytváří „falešné svatořečení“.
Do nich!
Rodák z Griffenu, tedy z jižní části Korutan, kde se kromě němčiny běžně hovořilo slovinsky, začal do literárního dění promlouvat velmi mlád a zostra. Dlouhovlasý, jemně vyhlížející intelektuál s brýlemi, jemuž se přezdívalo Mädchen (děvče) a který nedostudoval práva, v polovině šedesátých let razantně vyrukoval proti tehdejšímu německy píšícímu literárnímu establishmentu. Ten pro něj zosobňovali tvůrci kolem Skupiny…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
