S těmi, o které Švédsko nestojí

Dnes je můj 587. den ve Švédsku. Probouzím se v šest ráno do dalšího dne s těmi, o které ve Švédsku nikdo nestojí. Uprchlíci a vězni. Dnes mě čeká směna ve vazební věznici a pak zadržovací centrum pro žadatele o azyl v nedalekém městě, kam chodíme s ostatními dobrovolníky.

Na přítele z postele houknu české „kolik je hodin“, záhy mi ale dojde, že mi nerozumí. Aby ne, z češtiny zatím zvládá jen základy. O hodinu později už přepínám do švédštiny. Cestou autobusem z naší poklidné barevné čtvrti, jež má mezi některými místními Švédy pověst Divokého západu, listuji ranními novinami. Přeskakuji rovnou do sekce Zločin, abych si udělala obrázek, kdo nám přes noc přibyl v oddělení předběžného zadržení.

Sedmá hodina ranní, obyvatelé vazební věznice, kde pracuji, se probouzí ze spánku a na centrále drnčí desítka telefonů z cel. Právník. Ranní hygiena. Léky. Naštvanost a osamělost. Náš velící nám na ranní schůzce načrtne, co zhruba nás dneska čeká, pravdou ale je, že tohle nikdo dopředu neodhadne. Každou chvíli se něco může stát, koneckonců jsme tady zavření s „těmi“ lidmi. Někteří psychicky nezvládají pobyt v izolaci a svůj trestný čin, dalšími zmítá abstinenční syndrom, jiní jsou prostě blázni. A pak ti, kteří mají do nevinných celkem daleko, a čekají na převoz do vlastního výkonu trestu. Nejsmutnější skupinou jsou náctiletí narození v novém miléniu, kteří se zapletli s jedním z místních gangů. Nejzvláštnější skupinou jsou ti, kdo čekají na deportaci do svých rodných zemí. Tak se jim tam nechce, že je musí držet pod zámkem a z vazby putují rovnou na letiště. Vazební věznice je velmi lidská, moderní, zvenku vůbec nevypadá jako vězení. Personál je tady extrémně milý a podle hesel švédské vězeňské služby „Chceme zlomit kruh zlého“ a „Venku lepší“ vynakládá přiměřené úsilí, aby byl pobyt zde snesitelný.

Těším se už na naši mezinárodní partu dobrovolníků a na nevyřáděné děti v uprchlickém centru, které provozuje zdejší migrační úřad. Pár let zpátky tady bylo narváno, dneska se nám lidé trousí do herny pro děti a dospělé maximálně po desítkách, nikoli po stovkách. Lidé jsou rádi, že s nimi někdo tráví dvě hodiny z jejich extrémně nudného dne, kdy čekají na rozhodnutí úřadů. Mají střechu nad hlavou, ale chybí jim tady třeba wi-fi, takže způsobů, jak krátit čas nebo hledat informace, je málo. A přesto je to asi to téměř nejlepší, co můžou v Evropě jako žadatelé o azyl dostat.

Dvacítka dětí obrací hernu naruby, ty klidnější s námi malují nebo navlékají korálky. Někteří umí švédsky, někdo anglicky a ti zbylí jen svým rodným jazykem, ale vždy se domluvíme. Rodiny z Eritreje, Sýrie, Jemenu, Kosova, Albánie, Jižní Ameriky hledají ve Švédsku nový domov. Když poslouchám příběh stejně staré slečny, která utekla z Jemenu, stydím se za to, jak jsem rozmazlená.

Někteří příchozí nejsou formálně vzdělaní, najde se tady ale i dost lékařů, hlavně z arabských zemí, podle vzhledu to však nepoznáme. Rodinám někdy rozdáváme hygienické potřeby ze společného skladu všech dobrovolnických organizací, jejich počet je ale omezený, a tak jsme v roli soudce, kdo potřebuje plenky více. Štvou nás ti, kdo nám trhají ruce pravidelně. Kdo ví, jaká bych byla já.

Po cestě zpátky v autobuse probíráme, které rodiny dostaly azyl a koho kam stěhují. Většina z nás expatů jede zpátky domů ke svým partnerům, za kterými se do Švédska přistěhovali, nebo do dalšího dne na univerzitě. Budeme se dívat na televizi nebo číst názory o tom, jak jde Švédsko se všemi těmi migranty a kriminálníky do kopru, a po celém dni s lidmi, o které tady nikdo nestojí, budeme mít v hlavě pěkný zmatek, jak to vlastně je.

Kristýna W.