Profesionál

Zlatý hlas z Prahy. Možná není přesnější pojmenování toho, kým minulý týden zemřelý Karel Gott byl, než marketingová nálepka, jež mu byla v druhé půli šedesátých let přiřknuta pro zahraniční trh. Zlatý nejen jako znělý, ale také jako finančně výnosný. Především to však byl hlas všudypřítomný. Vemlouvavý, jemný a svůdný, i lascivní a euforický. Plný energie, často také nuceného nadšení nebo přeslazeného sentimentu. Hlas, který především v sedmdesátých a osmdesátých letech zpíval v Československu z rádia a televize každému, ať už ho dotyčný poslouchat chtěl, či nechtěl. Hlas, který se zažral do uší minimálně dvou generací posluchačů.

Mladistvý hlas Karla Gotta probudil český pop ze strnulé utaženosti padesátých let, způsobil mánii a přinesl osvěžení, ale tentýž hlas také s uměřenou zasněností provázel léta normalizace. Nepřestal znít ani v časech postkomunismu a nebylo českého prezidenta, který by nepřipomněl jeho narozeniny a nevyložil po svém Gottův význam pro zemi. Gott tak mohl být zároveň národní kulturní památkou, ojedinělým podnikatelem a průkopnickým kapitalistou v lůně socialistického bloku i člověkem, který neúnavně rozdával radost – jako by to bylo hlavní poslání umělce.

„Karel Gott naučil Čechy, co to znamená být popovou hvězdou,“ konstatuje hudební publicista Pavel Klusák, který mimo jiné spolupracoval i na předloňské výstavě Gott, My Life. Ale také dodává, jak se tu naplno ukázala negativa toho, když je popularita považována za hodnotu svého druhu a cíl tvůrčího snažení. Během oněch šedesáti let na scéně měl zpěvák neselhávající smysl rozhodnout se vždy ve prospěch své kariéry, nahrál na tisíc písní a celkově se jeho desek prodalo přes třicet milionů a to je ten nejnižší odhad.

Gott byl však větší než všechny jeho písně, což ostatně dokládají i nekrology a vzpomínky z minulého týdne, které nade vše zdůrazňují zpěvákovy kvality, jako byla slušnost, příjemné vystupování, dochvilnost a precizní příprava. Nade všemi pak ve frekvenci vede slovo profesionalita a profesionál: což je velmi trefné slovo pro uznání řemeslného mistrovství, ale nijak nepopisuje vnitřek, nitro nebo substanci díla. Ani pohnutky pro jeho vznik.

Ostatně na postavení Karla Gotta v české společnosti je příznačné, že nejoslavovanější osobou s nejdelší kontinuitou kariéry v populární kultuře se tu stal nikoli autor – nositel myšlenek, který ručí svým nitrem za obsah řečeného –, ale interpret, doručovatel důsledně pozitivních emocí. Majitel svůdného, příjemného a všestranného hlasu, který vždy působil jako závoj pohody. Zcela odhlédnuto od osoby umělce: Gottovy písně poskytly publiku a společnosti především v době normalizace účinný nástroj, který neochotu vidět problémy umožnil vydávat za pozitivní přístup.

Rentgenová inspirace

Pouhé tři body získává v roce 1963 v prvním ročníku ankety popularity Zlatý slavík, kterou vyhlásil časopis Mladý svět. O rok později tu už Gott s dvaceti tisíci body s přehledem zvítězil. Jednalo se o jasné střídání generací, kdy neohrabané big bandy a kožený projev statických zpěváků začal vytěsňovat nový zvuk. Po kulturně izolovaných padesátých letech se ke slovu začali dostávat hudebníci, kteří doma potají hltali západní rokenrolovou produkci z Radia Luxembourg. V době mírného tání začínalo být jasné, že mladá generace se nepřimkne k hudbě lidové nebo k dechovce, jež dominovaly éře stalinismu, stejně tak byl nemyslitelný návrat k předválečnému swingu.

Svépomocné nahrávky idolů jako Elvis Presley si noví fanoušci vytvářeli rytím do rentgenových snímků, které šly následně přehrávat na gramofonu. Ambiciózní a pracovitý Gott, tehdy ještě elektromontér v ČKD, byl jejich vášnivým sběratelem a rychle okoukával a napodoboval fígle moderních zpěváků. Společně s tím nastoupil na pražskou konzervatoř, kde začal svůj tenor školit u Konstantina Karenina, který o něm velice trefně prohlásil, že je „někdy jak houba: všechno nasaje a udrží“.

Zatímco zpěváci předchozí éry disponovali povětšinou barytonem, Gottův jemný tenor budil v počátcích na scéně pozdvižení. Byl to hlas jemný, duchem spíše klučičí než mužný, přitom disponující velkým sex-appealem a podmanivostí, což fungovalo především u posluchaček. Sám byl velký filmový fanoušek obdivující role milovníků a spoustu herecké svůdnosti dostal i do svého projevu. Jak podotýká Pavel Klusák, hrála mu do karet také technologie v podobě nových citlivých mikrofonů, kdy zpěvák už nemusel píseň odzpívat z plných plic. Mohl využívat i subtilnějších poloh, přibližovat se k mikrofonu a téměř šeptat. Mluvit posluchači přímo do ucha a dosahovat zcela nového typu intimity, v níž se Gott v prvních skladbách jako Měsíční řeka nebo Oči má sněhem zaváté stal mistrem.

Tenoři jako on byli novým typem hvězdy – a vedla se dokonce diskuse, zda nejsou tyhle chlapecké typy méně mužné než dřívější hlaholící barytoni. Průzračnou definici Gottova pěveckého typu nabízí kniha Jiřího Černého Zpěváci bez konzervatoře z roku 1966: „Proti městskému civilismu Suchého a trampskému realismu Matušky nastoluje Gott písničkový romantismus, srdečný, rozkřídlený, bezbřehý, ale – v tomto srovnání – také leckdy mělčí, prázdnější. V Gottově pěveckém podání … je cosi hlučného a lesklého, co vede od života ke snům.“ Z této dokonale vyhmátnuté kvality, jež odvádí pozornost od života ke snům, Gott těžil celé období normalizace a zásoboval sny masové publikum. Stejně tak si už tady Černý všímá, že Gott bere do repertoáru i písně, o nichž sám ví, že rozhodně nepatří k nejlepším. Než by nezpíval, raději bral i špatné – což se v dalších dekádách jen potvrzovalo.