Něco z dobových tanců

Po próze Jezero, která předloni získala cenu Magnesia Litera – Kniha roku a byla přeložena do několika jazyků, publikovala nyní Bianca Bellová (1970) román Mona, který do značné míry tvoří s Jezerem diptych. V obou případech běží o antiutopii situovanou do zeměpisně neurčitých míst a ne zcela specifikované doby. V Jezeře se vyskytovala krajina upomínající na vysychající Aralské jezero a vůbec postsovětský prostor rozdrásaný ekologicky bezohledným průmyslem a násilnickou mocí Rusů. V těchto kulisách pátrá chlapec Nami po své matce, otce ani nezná.

V Moně spisovatelka děj zasadila na jiný Východ, anebo možná Jihovýchod; zeměpisné určení je tu neurčitější. Může jít o území kdesi mezi Černým a Kaspickým mořem či o krajiny od nás ještě vzdálenější. Každopádně ta románová země bývala silně napojena na francouzskou kulturu, ale teď v ní vládne nábožensky striktní režim, podle všeho muslimský, nutící ženy chodit na veřejnosti se zahalenými vlasy. Režim vede krvavou válku s bezbožnými partyzány, infrastruktura státu je rozbitá, mezi lidmi se rozlezly strach a úzkost.

Výjimečná žena v džungli

Do centra vyprávění Bellová postavila ženu středního věku Monu, která pracuje jako zdravotní sestra v mizerně zásobované nemocnici, do níž jsou sváženi ranění vojáci z občanské války. Jedním z takových pacientů je dvacetiletý Adam, jemuž se do nohy dostala sněť; končetina je mu postupně amputována, nicméně gangréna tělem dál postupuje.…