Dámaris Melín

Krásný camp u jezera Quillén, pod správou indiánů kmene Mapučo, ideální na dvoudenní odpočinek po první části expedice. Na místě jsou jednoduché baños, a dokonce i sprcha s teplou vodou, od pěti do osmi. V dějinách tábořiště jsme první Neargentinci. Večer jako mnohokrát předtím někdo chystá ohniště, někdo staví stany, někdo vaří a někdo jde na dřevo, parta jako fungující stroj, a protože jsme v západní Argentině, tak budou steaky a červené víno a bude se klábosit dlouho do noci.

Ráno přichází indiánka a něco není v pořádku; ptá se, zda máme pilu. Máme, zahradnickou skládací, je mnohem praktičtější než mačeta. Indiánka vysvětluje, že nesmíme řezat suché větve stojících stromů; strom, dokud stojí, je živá bytost, a řezání jeho větví je jako řezání rukou lidí, ukazuje názorně na své ruce. Dřevo spadlé na zem si brát smíme, ze stojících stromů ne, nesmíme zraňovat živé bytosti. Ok, omlouváme se a už to dělat nebudeme. Nasloucháme jí s pochopením a v daném kraji dodržujeme místní zvyklosti.

Další den za svítání jdu ven fotit. Horští ibisi Theristicus melanopis i zpívající červenooký Phytotoma rara, krásné horské ráno, les plný kvetoucích oranžových alstroemerií. Mysleli byste, že prales na hranici mezi Argentinou a Chile bude, co se týče kněžského celibátu, tím nejbezpečnějším místem na světě. No, potkávám se s překrásnou indiánkou, již o mně ví, že patřím k těm Čechům, co zraňují stromy. Mobilní telefon ovšem má, jakož i e-mailovou adresu a dopisujeme si…