Po smrti už to nepůjde

Díky bizarnímu a černočernému světu, který spisovatelka, dramatička a scenáristka Ljudmila Stefanovna Petruševská na stránkách svých knih staví, je tato osmdesátnice jednou z předních postav současné ruské literatury – a co se týče hororového a fantastického žánru, pak i literatury světové. Tvorbě se věnuje od konce šedesátých let, ale čeští čtenáři ji zatím znali jen útržkovitě; přeložených bylo pár divadelních her a krátká novela. Povídková sbírka Byla jednou jedna žena, která chtěla zabít sousedovo dítě tak vlastně poprvé nabízí možnost pořádně zažít svět jejích temných grotesek. Tak temných, že už po publikování několika povídek a her se stala zakázanou autorkou a první kniha jí vyšla až v roce 1988.

Jak lakonický je název přeložené sbírky, tak lakonicky autorka píše a své postavy zachycuje. Nepřipravený čtenář se nestačí divit, jak rychle a bez cirátů hrdinové umírají, začnou strašit živé, ti šílí a činí další šílenosti, pokud možno vraždy či sebevraždy.  Hororová a pohádková schémata se tu proplétají s naturalistickými detaily každodennosti a rakev patří k nejčastějším slovům.  Jsou to surové a zároveň trochu směšné horory, načrtnuté v tom nejpodstatnějším a často vykloubené, ale nikdy ne samoúčelné. Někdy se nadpřirozený svět duchů a (ne)mrtvých odehrává na pozadí bezútěšné sovětské reality – a rázem je z nich i satira. Ale častěji jsou to stručné morality, příběhy o lidském osudu a údělu. Některé chyby nejde odestát; je třeba za ně tvrdě a hořce pykat.…