Čekání na katastrofu

Claire Hollingworth toho slunečného dne na konci srpna roku 1939 podnikla vcelku dobrodružný výlet. Sedmadvacetiletá Angličanka, která několik předchozích měsíců pomáhala v polské Varšavě tisícům uprchlíků, jež vyhnala ze zbytku Československa nacistická okupace, a která jen dva dny předtím kývla na nabídku stát se zahraniční dopisovatelkou britských novin Daily Telegraph, se rozhodla obhlédnout situaci v sousedním Německu. Protože byla polsko-německá hranice uzavřena pro běžný provoz a výjimku měly jen diplomatické vozy, vypůjčila si Claire auto od zaměstnance britské ambasády a ve vozidle, provokativně vyzdobeném britskou vlajkou, překročila hraniční čáru.

Když míjela údolí na německé straně hranice, zvedl se vítr a odhalil to, co mělo být skryto pod plachtami z pytloviny. Dlouhé řady tanků, jejichž počet odhadla na necelý tisíc, a další vojenské techniky seřazené v údolí a připravené k „rychlému úderu“, který je nyní očekáván „téměř každou hodinou“, jak napsala do senzační zprávy publikované na titulní straně Telegraphu den poté. Kolem hranice viděla Claire Hollingworth další známky „mimořádně intenzivní vojenské aktivity“. Na silnicích potkávala pouze vojenská vozidla (než projela úsek mezi dvěma obcemi dlouhý tři kilometry, napočítala pětašedesát vojenských kurýrů na motorkách), míjela kulometná hnízda, protitankové zábrany a „míle“ ostnatého drátu pod napětím. Koho naopak neviděla vůbec, a to ani ve třech městečkách, která postupně navštívila, bylo civilní obyvatelstvo. V Gliwicích, tehdy zvaných německy Gleiwitz, našla „opuštěné ulice, kavárny a obchody“, a když si chtěla u místního drogisty koupit mýdlo, sdělil jí, že musel veškeré zásoby poslat do Berlína.

Právě v Gleiwitzu se čtyři dny poté, co jeho liduprázdnými ulicemi projížděla mladá anglická reportérka, odehraje nacisty (přestrojenými do uniforem polské armády) zinscenované napadení německé rozhlasové stanice, které se stane záminkou pro jejich útok na Polsko. Prvního září ráno už bude Claire Hollingworth telefonovat z Katovic na britskou ambasádu do Varšavy a bude muset vystrčit telefonní sluchátko z okna, aby si nedůvěřiví příjemci zprávy mohli na vlastní uši poslechnout ohlušující rachot tanků v katovických ulicích.

Přestože dohady o blížícím se válečném konfliktu plnily noviny už celé měsíce, když skutečně vypukl, málokdo byl ochoten tomu uvěřit. Tuhle válku si totiž s výjimkou nacistického vůdce Adolfa Hitlera a jeho nejbližších nepřál nikdo. Ani běžní Němci, ani Hitlerovi spojenci nebo část armádního velení. Když byl původně stanovený termín útoku na Polsko (26. srpna ve 4.30) na poslední chvíli odložen, poznamenal německý admirál a protihitlerovský spiklenec Wilhelm Canaris s úlevou, ale zcela mylně, že mír je „zachráněn na dalších dvacet let“. Jenže o válce bylo již dlouhé měsíce rozhodnuto. S odstupem osmdesáti let a s hojností informací, které dnes máme k dispozici, je obraz srpna 1939 truchlivou zprávou o čekání na válku, které jednoduše nešlo zabránit.

Nemohli tomu uvěřit

Viděno optikou šesti děsivých let, která následovala a která přinesla celkem zhruba sedmdesát milionů obětí, se to zdá překvapivé, ale život ve většině evropských zemí běžel velkou část srpna 1939 ve vcelku normálních kolejích. Léto bylo horké a slunečné, takže v některých zemích slavili hojnou úrodu a žně si odbyli dříve než obvykle. Na dovolenou se nerozjeli jen běžní občané, ale i politické špičky a hybatelé dění. Britský premiér Neville Chamberlain 2. srpna uspěl v tamním parlamentu s návrhem vyhlásit dvouměsíční prázdniny, což velmi ostře kritizoval Chamberlainův vnitrostranický oponent a brzký nástupce ve funkci Winston Churchill. I on ale nicméně odjel odpočívat nejprve do svého venkovského sídla v anglickém Kentu a následně na jih Francie, byť si z dovolené pilně odskočil na prohlídku francouzské obranné Maginotovy linie. Italský král chytal pstruhy na severu země, britský panovník se rekreoval na skotském zámku Balmoral. Nakonec i německý nacistický vůdce Adolf Hitler trávil velkou část srpna na svém horském sídle v bavorském Berchtesgadenu, nicméně u úchvatného výhledu na Alpy nerelaxoval (máme doklady o jednom záchvatu zuřivosti za druhým) ani neodpočíval. Naopak se horečně připravoval na válku. Právě odtud v druhé půlce srpna kupříkladu na dálku koordinoval finální dojednávání německo-sovětského paktu o neútočení, známého jako pakt Molotov-Ribbentrop.

Pro jiné Evropany se ovšem normální život stával stále vzácnější komoditou. Němečtí Židé, kteří během předchozích několika let přišli o většinu svých základních práv, zjistili na začátku srpna, že už si nemohou koupit ani los v loterii. Během léta se dále zkracoval seznam zemí, kam před tuhnoucími pravidly mohli prchnout – v polovině srpna zakázala Itálie vstup německým, polským, rumunským a maďarským Židům. Zatímco Židé sledovali utahující se šrouby s rostoucí úzkostí a noviny den po dni plnily zprávy o zvyšujícím se napětí a ke konci srpna už byly známky blížící se války patrné na každém kroku, řada pozorovatelů tehdejšího dění si všimla, že lidé tyto zprávy přijímali s jakousi podivnou lhostejností a netečností. „I když pečlivě posloucháte v hospodách apod., není možné zaslechnout žádný spontánní komentář ani projev sebemenšího zájmu o situaci, přestože si prakticky všichni, když jsou dotázáni, myslí, že bude válka,“ píše spisovatel a novinář George Orwell v deníkovém zápisu z 24. srpna 1939. Také v Německu panovala podle amerického novináře Williama L. Shirera, který v té době působil v Berlíně jako korespondent listu Chicago Tribune, „ponurá apatie“, z níž se lidé neprobudili, ani když válka 1. září nakonec skutečně vypukla.