Slyšet budík po čtyřech hodinách spánku nepovažuji za ideální sobotní ráno. Chvilku ležím a kontroluji, jak se po těle cítím. Na můj festivalový průměr docela dobré. Pomalu vstávám a jdu na snídani do nedalekého hotelu, kam chodí letošní účastníci. Dvě nožičky párků a míchaná vajíčka mě postaví na nohy.
S ostatními se převlékám do kroje a jdeme na radnici, kde zástupce folklorních souborů přivítá starosta i místostarostové. Zjišťuji, že pro mexický soubor budu muset překládat do angličtiny. Některým mým volným překladům se ostatní zasmějí. Po výměnách dárků a hromadném fotografování nastane uvolněná atmosféra. Moraváci vytahují slivovici a na radnici shánějí panákové skleničky. Je deset hodin ráno a já se opotím při představě, že si budu muset dát taky. V tom přichází regionální televize a žádá rozhovor. V lepší načasování jsem ani nemohla doufat. Do kamery mám předstírat, že je pondělí a rekapituluji celou akci. Jde to těžko, protože předpověď na všechny folklorní festivalové dny byla deštivá, ale zatím jsme nemuseli rušit ani jeden pořad. Vymýšlím tedy odpovědi na klasické otázky, kolik máme letos účastníků, kdo přijel z největší dálky, kolik zahraničních souborů přijelo.
Kolem oběda nacvičujeme nástup na večerní program. Nepřišli všichni, takže budu doufat, že se večer podle ostatních nějak chytí. Přemýšlím nad tím, kdy bych si během dne mohla odskočit a trochu odpočinout. Je to teď, nebo nikdy. Jdu domů, lehnu si do postele a během následující půl hodiny mi zvoní telefon snad dvacetkrát. Odpoledního šlofíka tedy vzdávám a jdu zpátky na náměstí.
Začíná pršet a vypadá to, že jen tak nepřestane. Holky z týmu párkrát utírají lavičky a vytírají pódium. Nakonec přeháňky přestávají a odpolední program proběhne víceméně bez problémů. Když začíná degustace vín v nově zrekonstruovaném parku, dokonce vysvitne slunce. Začínám si to užívat. Teď už by se nemuselo nic výrazně pokazit. Letos to vypadá na úspěch. Přicházejí první zvědavci a mužský sbor začíná zpívat. Mají připraveno kolem 100 litrů vína, každý nasaje do svého koštýře a nalévají do skleniček. Mým momentálně největším cílem je degustovat jen v malé míře, protože za hodinu tančím.
Večerní pořad jako domácí zahajujeme. Náš poslední tanec končí zvedačkou. Jako jediný pár ji před plným náměstím neuděláme, protože si můj tanečník při naší včerejší zvedačce poranil palec. Na obloze se honí blesky. Docela Mordor, prohodí někdo z týmu, naštěstí nás všechno mine. Poslední vystupuje soubor z Chrudimi s pásmem, kde sprostšími výrazy nešetří. Diváci už jsou v dobrém rozpoložení a vtipům se smějí.
Snažím se najít stánek, kde mi ještě o půlnoci udělají klobásu. Měla jsem naposledy polévku k obědu. Mexický soubor hraje a tančí pod pódiem ještě v jednu v noci a místní se přidávají. Ochutnáváme jejich tequilu, které se po jejich vystoupení v zákulisí objevilo několik lahví. Pár mexických muzikantů se taky bylo podívat na odpolední degustaci moravských vín a jejich výkon v rámci večerního pořadu se pak nesetkal s úspěchem u jejich vedoucí. S pochopením se na ně usmíváme.
Naše skupinka si sedá o kousek níž do vinařského stánku. Kluci z Moravy zpívají a jsou podle mého slyšet po celém hektarovém náměstí. Náš stánek zhasne mezi posledními a já v duchu počítám, kolik hodin jsem na nohou a kolik hodin mám ještě šanci na zítřek naspat.
Už jen posledních pár hodin a je konec. Asi tak za týden budu muset začít nanovo s novým ročníkem. Letos to byl úspěch a s počasím jsme měli zatraceně štěstí. Tak v té reportáži nakonec nebudu mluvit úplně mimo mísu.
Denisa Valentová, Mezinárodní folklorní festival Klatovy
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
