Co vlastně doopravdy víme o lidské mysli

Možná jste už někdy slyšeli o tom, že dětem, které mají lepší sebeovládání, se později v životě lépe daří. Že když začnete používat menší talíře, zhubnete. Že chování lidí je snadno manipulovatelné nenápadnými podněty, kterých si ani nevšimnou, anebo že ženy, které právě ovulují, nosí raději sukni než kalhoty a zlepší se jim čich.

Tisíce podobných zjištění z oblasti výzkumné psychologie se v posledním půlstoletí staly oblíbeným námětem rozhovorů nad kávou i vyhledávaným čtením populárně-vědeckých rubrik v médiích. Vyrostly z nich inovativní přístupy ke vzdělávání dětí, nová balení potravin, která měla snížit přísun kalorií, všemožné marketingové strategie na zlákání zákazníků. Některé zásadně formovaly náš pohled na člověka a společnost, jiné – třeba ty o ovulujících ženách – posilovaly zažité stereotypy.

V posledních letech se ovšem ukazuje, že jsme jim uvěřili až příliš snadno. Nejen konkrétní objevy zmíněné v úvodu, ale ani stovky či tisíce dalších totiž nejspíš neplatí. Anebo možná i platí, ale způsob, jak byly svými autory zjištěny, sepsány a doručeny publiku, je natolik nedůvěryhodný, že se nedá považovat za důkaz.

Obor zkoumání lidské mysli se během pár let propadl do krize, jaká nemá v současné vědě obdoby. Zatím. Protože se zdá, že v tom psychologie nemusí být sama. Stejné problémy, jaké připravily o důvěryhodnost ji, dřímají pod povrchem mnoha dalších vědních disciplín, třeba ekonomie, neurovědy či biomedicíny.

Příběh téhle krize ovšem nemusí nutně vyvolávat jen pocit, že na světě už se stejně nedá ničemu věřit. Jednak vykazuje jisté kouzlo nechtěného: svým nedůvěryhodným žonglováním s realitou nám totiž sami psychologové prozradili mnoho cenného o lidské povaze i možnostech vylepšení současné vědy. A mladá generace už má také pár nápadů, jak lidskou mysl prozkoumat znovu – a lépe.

Zpátky do budoucnosti

Každá správná pohroma má svůj den D, počátek, kdy se dosud pevná stavba začne nezadržitelně hroutit. V případě psychologie bychom za něj mohli prohlásit březen roku 2011, kdy vyšlo čerstvé vydání časopisu Journal of Personality and Social Psychology. Jeden z nejprestižnějších titulů tohoto oboru, vydávaný Americkou psychologickou asociací, publikuje zprávy o nejnovějších výzkumech a vždy se pyšnil značnou editorskou náročností. Na jeho stránky se kvalifikuje pouze patnáct procent příspěvků, které do redakce dorazí.

Když ale předplatitelé otevřeli zmíněné březnové vydání, řada z nich si prý myslela, že se stala obětí předčasného aprílového žertu. Nestor oboru a profesor Cornellovy univerzity Daryl Bem tu představoval výsledky svého bádání, které potvrdilo jeho dlouhodobé přesvědčení, že lidé dokážou jakýmsi způsobem předvídat budoucnost.

Důkazy mu poskytla série složitých pokusů, v nichž otáčel obvyklou časovou souslednost užívaných experimentálních postupů psychologického výzkumu – nechal například dobrovolníky splnit nějaký úkol a teprve poté s některými z nich daný úkol trénoval. Výsledky zaznamenával do počítače a pomocí komplikovaných statistických metod pak data různě zkoumal a hledal v nich souvislosti, až se z nich vyloupl kýžený výsledek – totiž že naše přítomnost je ovlivněná tím, co teprve zažijeme v budoucnu. Jinými slovy, že čas jakýmsi záhadným způsobem plyne nejen kupředu, ale i nazpátek.

Pokud by se takový objev ukázal být pravdivý, otřásl by základním paradigmatem moderní vědy a Bemovi by pravděpodobně vynesl čestné místo v galerii velikánů vedle Galilea a Einsteina. Kolegové ovšem na zprávu o studii zareagovali s nedůvěrou. Dva z nich se ihned pokusili Bemův výzkum zopakovat, což je ve vědě základní metoda, jak potvrdit pravdivost nových zjištění.

Použili stejné experimenty, ale žádný podobný efekt se nedostavil. Když ovšem dvojice chtěla své zpochybňující závěry publikovat, tentýž časopis, který zveřejnil původní studii, je odmítl – se zdůvodněním, že zveřejňuje pouze novinky, a nikoli jejich replikace.

V komunitě psychologů to začalo vřít. Daryl Bem, který se o nadpřirozené jevy zajímal po celou svou kariéru, stále trval na tom, že konečně objevil důkaz jejich existence, a šťouralům poskytl příslušná data z výzkumů ve své laboratoři. Na první pohled v nich všechno sedělo, nezdálo se, že by autor nějak švindloval. Stále bouřlivější spor pak v jednu chvíli rozsoudil nizozemský expert na statistiku Eric-Jan Wagenmakers.

Po detailní analýze Bemovy práce zveřejnil se svým týmem pozoruhodný závěr: uznávaná kapacita oboru došla běžnými výzkumnými postupy k naprosto nesmyslným závěrům. „Naše zjištění naznačují, že ve způsobu, jak výzkumní psychologové designují své studie a jak pracují s výsledky, je něco hluboce špatně,“ shrnul Wagenmakers.

A jak ve své knize The Seven Deadly Sins of Psychology (Sedm smrtelných hříchů psychologie) píše britský profesor neurověd Chris Chambers – s těmito slovy vypukla v oboru bouře.