Nebude to žádnej med

Polední nebe je zatažené a crčí z něj provazy deště. Kaplan Blažej Pelán začíná být neklidný. Za dvě a půl hodiny by se na vycházkovém dvoře plzeňské borské věznice měl uskutečnit vůbec první venkovní rockový koncert. Sledovat by jej měla stovka vybraných vězňů a další pak z oken cel na přilehlých blocích. Pokud ale déšť neustane, je vše v ohrožení. Nejen že by mohla zmoknout technika, při přesunu koncertu pod střechu do centrální místnosti by Pelán musel seškrtat počet vězňů nejméně o dvacítku. To vše by jen zvýšilo nervozitu, která tu během příprav panuje.

Pelán telefonuje s obavami zvukaři a ten při pohledu na meteoradar rozhodne: předpověď dává naději, koncert zůstane venku. Před ostře střeženým vjezdem do vězeňského areálu zastavují dodávky rockových kapel Safenat Paneach a Povodí Ohře naložené aparaturou, kterou dozorci pečlivě kontrolují. Je 12.30 a déšť neustává.

Pelán není v pořádání koncertů za mřížemi nováček. Na Borech pracuje třináct let. Začínal jako vychovatel a později se stal na plný úvazek kaplanem. První akci připravil v roce 2011, když se mu houslový sólista Roman Patočka nabídl, že by si na Borech rád zahrál. Šedesát vězňů se tehdy sešlo v návštěvní místnosti: „Než se strhl finální potlesk, rozlehlo se takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Něco se tehdy stvořilo a bylo jasné, že to má smysl,“ vzpomíná na okamžik, kdy pochopil, jakou důležitost mohou mít živá hudba a setkání s muzikanty v kulturně vyprahlém prostředí.

Rozhodl se…