Darovat vlastní tělo

Erik Tabery: Odemykání aktuálních textů se většinou vyhýbáme, protože jsme závislí na platících čtenářích. Tentokrát jsem se ale rozhodl reagovat na četné žádosti i mediální ohlas jinak a odemknout pět textů, které jen v lednu stačily vyvolat velkou odezvu (všechny si můžete poslechnout i v audioverzi) Berte to jako ochutnávku našeho obsahu a - bez okolků řečeno - i jako výzvu. Pokud vás texty zaujaly a chcete číst podobné články pravidelně, budeme rádi, když se stanete našimi předplatiteli.

Loni v sobotu 14. dubna bylo prý v New Yorku přepychové jarní počasí, o to podivnější nález čekal náhodného ranního chodce v parku Prospect v Brooklynu. Nad plochou se vznášel kouř a neznámý kolemjdoucí to obratem nahlásil policii jako nebezpečně doutnající křoví. Velmi se ale mýlil. Na místě ve skutečnosti leželo ohořelé lidské tělo, v parku se v šest hodin ráno, zcela beze svědků, upálil šedesátiletý, lokálně známý lidskoprávní obhájce a environmentalista David Buckel. V dopise na rozloučenou vysvětlil, že jeho vlastní „předčasná smrt fosilním palivem“ je metaforou „toho, co lidstvo páchá na sobě samém“. Buckel došel k názoru, že jeho pozemská existence, přes všechno recyklování vody či využívání alternativních zdrojů energie, planetě „více škodí, než prospívá“. Byl nicméně přesvědčen, že děsivý akt dobrovolné sebezáhuby v plamenech může negativní životní skóre otočit: může pomoci soustředit pozornost k problému globální změny klimatu a znečištění ovzduší, může přesvědčit pochybující o jeho naléhavosti, v těch již přesvědčených může zažehnout nebo posílit jiskru nadšení. „Život zasvěcený službě je možné zachovat tím, že se vzdám života,“ napsal na rozloučenou.

Zda uspěl, je obtížné říci. Po jeho činu vyšlo několik komentářů a deník The New York Times jeho profil zařadil na přelomu roku mezi nekrology věnované loni zemřelým významným lidem. I jeho vyznění je ale vlastně nejasné. „Mám problém připsat jeho činu nějaký význam,“ píše na konci textu Buckelův zjevně nechápající manžel s tím, že jeho životní partner mohl ještě v životě mnohé vykonat. Zároveň však ukazuje novinářům fotografii, kterou mu poslali ekologičtí aktivisté bojující proti stavbě ropovodu ve státě New York. Pro ty je Buckelova sebevražda symbolem, který pomáhá orientovat jejich vnitřní kompas: jeden z nich má na sobě stuhu s vlastnoručně vyvedeným nápisem David.

Jako ve Vietnamu

K sebeupálením s politickou, ideologickou nebo náboženskou motivací dochází na světě možná častěji, než by člověk čekal. Podle anglického sociologa Michaela Biggse, který tématu v roce 2005 věnoval systematickou studii, došlo v letech 1963–2003 možná až ke třem tisícovkám podobně drastických sebevražd. Sám autor pracuje s více než pěti sty padesáti případy, jež jsou skutečně dobře zdokumentovány. Studie končí zmíněným rokem 2003, i letmý pohled do novin ale ukáže, že vlny sebevražd upálením, do nichž zapadá i smrt Čecha Jana Palacha a jeho následovníků, se ve světě i od té doby stále periodicky zvedají a zase opadají. Jenom loni se ve Spojených státech upálili vedle Buckela ještě nejméně dva lidé, jeden aby upozornil na špatné zacházení s bezdomovci a duševně nemocnými, druhý aby vrhl světlo na korupci ve vládní agentuře řešící záležitosti válečných veteránů. Živé pochodně hořely v Rusku, Indii a na okupovaných palestinských územích. Právě minulý týden se v jihokorejském Soulu upálil tamní taxikář na protest proti zavádění služby Uber, již druhý během posledního měsíce.

Zmínka o vlnách totiž není náhodná. Drastická smrt v plamenech má tendenci motivovat následovníky, pokud není přímo organizována jako skupinový akt. V roce 2013 došlo například v Bulharsku během třiceti dnů k sérii pěti sebevražd v rámci tehdejších rozsáhlých protivládních protestů. Zřejmě nejvyšší vlna se zdvihla v roce 1990 v Indii, kdy se na protest proti snaze vlády zvýšit počet uchazečů z nižších kast přijímaných na univerzity nebo do státní správy upálilo za dva měsíce na dvě stovky příslušníků kast vyšších. Velmi silná vlna sebeupalování probíhá již léta v Číně jako nástroj boje proti okupaci Tibetu.

Zmíněný Michael Biggs zároveň upozorňuje, že celý moderní fenomén sebeupalování s politickou motivací je vlastně možné vystopovat zpět k jednomu spektakulárnímu aktu, k demonstrativní sebevraždě vietnamského buddhistického mnicha Thích Quang Dúca na rušné křižovatce v Saigonu v červnu 1963. Všechny následné případy právě jako zdroj inspirace uvádějí čin vietnamského mnicha nebo alespoň odkazují na někoho, kdo v něm viděl svůj vzor. Přestože k politicky motivovaným aktům sebeupálení docházelo zřídka i předtím, Thích Quang Dúc zjevně odstartoval jakousi novou éru, která podle všeho trvá dodnes.

Dúc, po kolektivním rozhodnutí tamní buddhistické komunity, protestoval proti tehdejší diktatuře Ngô Dình Diêma podporované Spojenými státy, která ale silně stranila katolické menšině a potlačovala práva většinové buddhistické komunity. Mnich dokázal jako první využít síly hromadných sdělovacích prostředků, když na místo činu pozval zástupce světového tisku. Šokující fotografie hořícího těla usazeného v meditační póze pak obletěly celý svět a Dúcova oběť byla vlastně velmi úspěšná: zažehla sérii dalších „pochodní“ včetně jedné mnišky, vyvolala rozsáhlé veřejné demonstrace a změnila zásadně pohled veřejnosti ve Spojených státech na tehdejšího amerického spojence v boji proti severovietnamským komunistům. Když pak diktátor rozjel na podzim čistky proti buddhistickým klášterům, americká administrativa svou podporu stáhla a pomohla proti Diêmovi zorganizovat státní převrat.

Jako v Číně

Při pohledu na statistiky je zjevné, že sebeupalování je v prvé řadě asijská záležitost. V absolutních číslech zemřelo během zmíněných čtyř desetiletí nejvíce Indů, následuje právě Vietnam a Jižní Korea. Při přepočtu na množství obyvatel se k tomuto dramatickému gestu nejčastěji uchylují Kurdové, především kvůli velké sérii sebevražd po zatčení jejich vůdce Abdullaha Öcalana.

Někteří autoři mají za to, že k využití sebevraždy ohněm jako veřejného gesta pootevírá dveře tradice čínského buddhismu a zvyklosti indického hinduismu. Tady je potřeba upozornit, že i v buddhistické kultuře jde o krajně radikální a kontroverzní čin, nicméně už výchozí texty připouštějí možnost sebezničení těla jako součásti duchovní praxe (Buddha v jedné ze súter například velkoryse nabízí své tělo šelmám, což je obraz, který v monoteistických náboženstvích nemá obdobu). Buddhismus také chápe ztotožnění člověka s vlastním tělem i „duší“ jako základní omyl, který způsobuje utrpení. Kanadský profesor buddhistických studií James A. Benn ve studii Burning for the Buddha (Hořet pro Buddhu) ukazuje, že „z písemných zdrojů víme o několika stovkách buddhistických mnichů, mnišek i laiků v Číně, kteří od 4. století do dnešních dnů obětovali svá těla z různých důvodů – i když obvykle nikoli jako protest proti státní moci“.

Klíčové je, že v tradici mahájánového buddhismu je cílem snažení nejen vlastní osvícení, ale také pomoc na cestě k osvícení svému okolí. Dramatický akt sebezničení v plamenech může fungovat a také po staletí v krajních případech fungoval právě jako nástroj „probuzení“ co nejširšího okolí prostřednictvím aktu vlastního sebeobětování. Thích Quang Dúc podle této interpretace vlastně spojil extrémní nástroj duchovního růstu s politicko-náboženským cílem – připomeňme si, že cílem jeho gesta byla obhajoba práv buddhistické komunity ve Vietnamu (k sérii upálení na protest proti americké přítomnosti ve Vietnamu došlo až o několik let později).

Jako Hus

V Evropě a Spojených státech je přijetí sebeupálení podstatně složitější. Křesťanství se s pojmy sebevražda, sebeoběť a mučednictví složitě potýká, a jak ukazuje třeba skvělá studie teologa Jindřicha Šrajera Suicidium, sebeobětování, nebo mučednictví?, nemá v nich úplně jasno dodnes.

Jiní autoři také upozorňují na to, že zatímco na Východě je kremace mrtvého těla všeobecně rozšířenou praxí, na Západě byla až donedávna neobvyklou a nebyla a často dosud není vnímána pozitivně. Pro české prostředí je v tomto uvažování zřejmě významný fakt, že v plamenech zahynul nejvýznamnější mučedník českého národa Jan Hus, byť v jeho případě se samozřejmě nejedná o sebezabití v doslovném významu.

Pro západního člověka je nicméně radikální oběť v plamenech obtížně pochopitelná, takže v roce 1965 cítil zenbuddhistický mnich Thích Nhat Hanh, který působil ve Spojených státech, potřebu adresovat svému příteli Martinu Lutheru Kingovi dopis, v němž tehdy čerstvé činy vietnamských buddhistů vysvětloval. „Popálit se plamenem znamená, že to, co člověk sděluje, je věc nejvyšší důležitosti. Neexistuje nic bolestivějšího než pálení vlastního těla. Sdělovat něco ve chvíli, kdy zažíváte takovou bolest, znamená říkat to s největší odvahou, upřímností, odhodláním a otevřeností,“ napsal Hanh.

Dar

Pozitivní dopady politicky motivovaných sebeupálení nejsou statisticky příliš přesvědčivé. Smyslem činu je obvykle snaha přitáhnout pozornost k problému, změnit postoj veřejnosti nebo motivovat ty, kteří situaci sice chápou stejně jako „mučedník“, zůstávají však pasivní. Biggs zkoumá doložitelné dopady sebevražedných činů, upozorňuje při tom na to, že jejich význam je zjevně podhodnocen, protože politické establishmenty se logicky snaží činy bagatelizovat. I s tímto vědomím však dochází k závěru, že pouze zhruba třetina všech sebeupálení zanechává ve společnosti pozorovatelnou stopu, například v podobě aktivizace veřejnosti.

K nepochybně průlomovým činům, jež dokázaly skutečně pohnout dějinami, patří vedle Thích Quang Dúca například Američan Norman Morrison, jehož sebeupálení před kanceláří amerického ministra obrany Roberta McNamary někteří autoři považují za zlom v uvažování zmíněného ministra o válce ve Vietnamu. V bližší minulosti je hmatatelným příkladem sebeupálení tuniského trhovce Muhammada Buazízího, od něhož vede přímá cesta k povstání arabského jara a vlastně i k dnešní válce v Sýrii.

Oběť Jana Palacha v tomto „měření“ patří a je výslovně jmenována jako příklad velmi úspěšného daru vlastního života veřejnosti. Ta reagovala bezprostředně rozsáhlými shromážděními, dlouhodobě pak zachovala jméno oběti jako smysluplný symbol v paměti národa. „Palachův týden“ nepokojů a vzpoury proti totalitě, k němuž došlo v lednu 1989 na 20. výročí jeho smrti, byl nakonec jedním z důležitých mobilizačních momentů společnosti před pádem komunismu. Symbolika upřímné sebeoběti ve jménu svobody v tu dobu už dávno přerostla původní konkrétní požadavky Jana Palacha a stala se společným jmenovatelem, na němž bylo možné se sjednotit proti útlaku diktatury.