Madona s dřevěnou nohou

Jednoho červencového dne roku 1942 vstoupil do vichistického sběrného tábora Mauzac na jihozápadě Francie kněz. Sedmdesátiletý veterán, který v první světové válce přišel o obě nohy, nebyl v táboře poprvé, již nějakou dobu sem přicházel poskytnout duchovní útěchu dvanácti zbídačeným mužům. Šest Francouzů a šest Britů na jeho slova dychtivě čekalo, všichni byli součástí rozprášené sítě agentů britské rozvědky SOE, všichni byli zhruba před rokem zatčeni v průběhu rozsáhlé operace německých a francouzských nacistů, zažili týdny brutálního mučení a měsíce věznění v šílených podmínkách nedaleké pevnosti Périgueux. Teď v podstatě čekali na okamžik, kdy je kolaborantský vichistický režim postaví před popravčí četu.

Kněz přijížděl do tábora na invalidním vozíku, promlouval mužům do duší, a sehnal dokonce kbelík barvy, aby si mohli trochu zkrášlit společný vězeňský barák. Onoho dne pak dobrácky požádal, aby ho i s vozíkem zvedli, přenesli dovnitř a výsledek malování předvedli. Když za ním pak zaklaply dveře, přikázal mužům, ať postaví hlídku ke dveřím a nadzvednou mu sutanu. Když věznění agenti jeho přání vyplnili, následoval podle dramatického líčení britské novinářky Sonii Purnell nevěřícný výkřik: „Proboha, to je piano!“

Kněz se zasmál a odpověděl, že slyšel, že na něj přítomní umějí skvěle hrát a že je nástroj dokonale vyladěný – jenom by prý měli rychle zapomenout, jak se do tábora dostal. Zbývá doplnit, že slovo „piano“ označovalo ve slangu britských agentů druhé světové…