Jak divoce taky může vypadat zahrada

Proměny klimatu a vyrovávání se s nimi na všech úrovních patří k okruhu témat, jimž se Respekt pravidelně věnuje. Pojednává o nich i následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně, a podpořit nás tak zároveň v současné situaci, staňte se našimi předplatitelkami a předplatiteli. Získáte tak nejen týdeník v digitální či papírové podobě a možnost číst si aktuální texty na našem webu, ale zároveň přístup do celého archivu Respektu:

Sdílená představa ideálního trávníku, který se má rozprostírat mezi ploty kolem českých a moravských rodinných domků, je vcelku jasná. Rovnoměrně střižený sytě zelený pažit, bez drnů a plevele, bez přerostlých stébel, na kterém se pohodlně chodí a ještě pohodlněji leží. Úplně nejvíc se jí proto blíží fotbalový trávník. Je tu ale jedna potíž. Na hřišti se daří přihrávkám, ale ničemu jinému. A to samé platí pro zahrádky – místo, kde se komfortně relaxuje nebo jež může být předmětem sousedské prestiže, má se skutečnou přírodou pramálo společného. Ta je dnes ale zároveň velmi nedostatkovým zbožím, a proto je jasné, že se musí něco stát. Recept, na kterém se shodnou minimálně botanikové, je přitom lákavě jednoduchý. Utratit za svůj pozemek méně času i peněz a tak usilovně ho nestříhat a neuklízet.

Divoká změť

V hustě obydlené a lidmi plně využité středoevropské krajině platí teze o nedostatku divočejší přírody dvojnásob. Tuzemská pole jsou dnes spíše plantáže orientované na výnos, to samé do značné míry platí také o lesích. I důsledek je všeobecně známý: půda rychle podléhá stále suššímu klimatu a z krajiny rychle mizí hmyz, ptáci a další zvířata. Z katastrálních map současně vyplývá, že soukromé zahrady a veřejná zeleň zabírají v průměru zhruba pětinu plochy českých měst. Připočteme-li k tomu všechny možné proluky mezi domy či podél cest, je to ještě mnohem víc. Desítky tisíc hektarů tedy mají města a jejich obyvatelé pod přímou kontrolou a mohou svou zelení vystresované přírodě pomoci – nebo jí alespoň vyloženě nepřitěžovat.

Na zahradě u Rejmanových v Ořešíně, jedné z brněnských vilových čtvrtí, by se kopaná zcela jistě hrát nedala. Ani na honěnou by to nebylo nic moc – vše by záhy skončilo karambolem, protože stezičky mezi keři, záhony a stromy jsou úzké a klikaté. Pro pozemek kolem domu je ideální hra schovávaná. Malý, zhruba čtyřsetmetrový pozemek, je ze všech stran obehnaný hustými křovisky a do zastíněného prostoru není zvenčí vidět. Vnitřek je členitý, uprostřed trůní pár záhonků se zeleninou.

V rozích leží hromady usekaných větví, v jednom z nich jsou dva metrové komposty. Hana Rejmanová, která tady už osmnáct let vládne, je velkou tuzemskou propagátorkou takzvaných přírodních zahrad, a ta její vlastní splňuje parametry skoro bezezbytku. Takže se řídí několika pravidly: moc nesekat trávu, uměle nehnojit a nestříkat chemickými ochrannými prostředky, pokud možno nic ze zahrady nevyhazovat. Zapomenout na slovo „plevel“ a na své zahradě trochu popustit uzdu a nechat ji žít vlastním životem.

Výsledkem je dost divoká změť větví ve vzduchu a drnů na zemi, kde prostoru pro volný lidský pohyb zas tak moc není. Najít v ní vnitřní logiku chvíli trvá. Hana Rejmanová ale v průběhu let došla k tomu, že jestli chce na své zahradě hospodařit bez chemie, šetrně s vodou, a – v neposlední řadě – na ní přesto netrávit každou volnou chvíli, jinak to zkrátka nejde. „Zahrada mě samozřejmě baví a postupně mě vtahuje čím dál víc, ale mám i jiné zájmy,“ říká žena, která nemá svým zaměstnáním k zahrádkám nijak blízko, je programátorka databází.