Mnoho životů, mnoho příběhů

Je 5.30 a zvoní budík. Počasí pod psa. Nerada, ale vstávám. Snažím se, abych nevzbudila děti. Usrkávám teplou vodu s citronem a probouzím se. Pár pozdravů slunci a první série ashtangy. Každodenní rituál. Občas mi myšlenky utečou jinam, čeká mě dlouhý den. Snažím se vrátit je zpět a věnovat aspoň tuhle hodinu sobě.

Za chvíli vstávají děti. Slyším jejich kňourání. Tatínek se snaží s nimi zvládnout ranní shon a udržet přitom nervy na uzdě. Jak ho obdivuju a jak jsem za to vděčná! Nakonec ještě krátká savasana. Hotovo. Mezi dveřmi se loučím s kluky. Studená sprcha, snídaně, půllitr zeleného čaje a hurá do práce.

V 9.00 se po měsíční pauze setkávám v Centru pro náhradní rodinnou péči se svou kolegyní Lenkou a se skupinou pěstounů. Vídáme se abychom mohli sdílet nejrůznější trable, které péče o vnoučata přináší. Nálož emocí a neuvěřitelných příběhů. Jako obvykle. Vyjadřuji jim svůj obdiv. Sama vím, jak je péče o rodinu náročná. Co teprve pro lidi o generaci starší!

Po dvou hodinách se přesouvám do protější budovy, kde provozuji soukromou terapeutickou praxi. Jako první přichází osmiletý Honzík. Máme se vidět poprvé. Před týdnem jsem mluvila s jeho rodiči, právě se rozvádějí. Honza je z toho prý smutný a uzavírá se do sebe. Představuji si, kdo asi v čekárně sedí. Vcházím dovnitř, abych ho přivítala. Kouká na mě trochu vykuleně. Představuji se a vysvětluji, kde se ocitl. Zjevně se mu ulevilo. Jsem ráda. Za chvíli už sedíme v poradně. Nechávám Honzovi prostor. Povídáme si, seznamujeme se. Zajímám se. Mluví čím dál spontánněji. Vypráví mi o svých zálibách. Postupně vychází najevo, že důvody, proč se trápí, s rozvodem rodičů úplně nesouvisejí. Odchází s úsměvem. Ráda jsem ho poznala. Uvidíme se zase za týden.

Oběd. Výběr je nic moc, ale pauza přijde vhod. Po obědě přijde Jirka. Dnes máme poslední konzultaci. Měl strach chodit do školy už je to mnohem lepší! Mluvíme o spoustě prima zážitků z minulého týdne. Když jsme se viděli poprvé, nemluvil vůbec. Hodně se změnilo a oba z toho máme radost. Daruji mu na rozloučenou čtyřlístek a přeji vše dobré. Budu na něj myslet. Myslím to vážně. Třeba o něm ještě někdy uslyším.

Čtvrt hodiny nato dorazí Vojta. Nejmladší z mých dnešních klientů. Známe se už dlouho. Byl svědkem domácího násilí a divokého rozvodu rodičů. Pracujeme formou terapie hrou. Po pracovně lítají míčky a hopsakoule. Hra je plná euforie, hlasitý smích musí být slyšet až v čekárně a Vojta je opět v pohodě. Oba rodiče na terapii intenzivně spolupracovali. To se nestává často. Zvlášť ne v podobných případech. I díky tomu se vše vyvíjí zdárně. Za chvíli mě Vojta nebude potřebovat.

O přestávce uklízím, vařím čaj a přemýšlím o svých dojmech ze setkání. Vyřizuji pár zmeškaných hovorů, objednávám nové klienty. Je 17.15, čeká mě dnešní poslední setkání. Alena, 17 let, dívka s panickou poruchou osobnosti. Uvidíme se podruhé a, jak se dozvídám, také naposledy. Naslouchám jí. Fascinuje mě, jakou má naslouchání sílu a jak rychle může dojít ke změně emočního prožívání. Obdivuji všechny klienty, kteří měli odvahu přijít. U Aleny také její schopnost sebereflexe. Nemám co dodat. Loučíme se. Dál chce jít sama. Pevný stisk ruky.

Dnes končím. Vyřizuji pár e-mailů a hurá na kole domů. Poslední směna. Připravuji večeři, uklízím, sdílíme dnešní zážitky. Opět naslouchám, na víc nemám sílu. Koupání, zhasínání v dětském pokoji, po přečtení pohádky. Připravuji vše na zítra, jsem vděčná za dnešek, jsem unavená. Padám do postele. Ještě pár slov s partnerem, objetí, polibek. Byl to rušný den. Snad bude zítra víc času. Natahuji budík na 5.30.

Jména všech klientů byla změněna.

Lenka Hlavičková, psychoterapeutka