Ze záložky paperbacku Nežádoucí svědek na nás hledí autorčina přísně vyhlížející tvář se skepticky staženými koutky úst. Text knihy s pohledem souzní. Vzpomínková próza literární historičky Markéty Brouskové (1941) seká jak mačeta.
Brouskovi, tedy Markéta, její manžel, básník a překladatel Antonín, a sedmiletý syn Antonín odcestovali v září 1969 z Prahy do Stuttgartu díky ročnímu stipendiu Hölderlinovy společnosti, které získal „básník Brousek“, jak jej autorka v Nežádoucím svědkovi důsledně označuje (rozvedli se roku 1993). V Německu rodina zůstala, roku 1971 přesídlila do Západního Berlína. Oba manželé působili na univerzitách a pohybovali se v exulantských kruzích. Převážně s těmi Brousková účtuje formou fragmentárních a asociativně ze sebe vyrůstajících vzpomínek, skepticky, ironicky, až blasfemicky podaných obrázků Pavla Tigrida, Karla Kryla, Violy Fischerové a Karla Michala (vlastním jménem Pavla Buksy), Josefa Jedličky, Jiřího Gruši, Karla Hvížďaly a dalších. Nedělejme si o nikom a o ničem iluze, říká přímo i nepřímo Brousková a vytahuje na světlo třeba to, jak to u Fischerové a Buksy chodilo v jejich domácnosti nebo co se povídalo o Hvížďalovi. Autorka zdůrazňuje osobnostní rysy aktérů, jejich práci a tvorbu nechává téměř úplně stranou.
Brouskové nelze upřít schopnost být lapidární a sarkastická. Jejímu oku se nezdá uniknout žádná faleš, manipulace či dominance – za zmínku stojí polemické otěry o maskulinitu, až machismus prostředí. (Neměl by pak…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu