V zemi nikoho spí vraky

„Dachla, Dachla, Dachla!“ pokřikuji jméno města na kolem stojící nahaněče místních minibusových společností. Dostat se z druhého největšího města Mauritánie Nuadhibú do jednoho z center okupované Západní Sahary není zas tak snadné. Konečně se nás ujímají dva chlapíci. Vedou nás do kanceláře a za stálého opakování slova „Dachla“ každý platíme 500 ukíjá. Skoro dvě hodiny trvá, než se minibus naplní. K hranici to je asi 60 kilometrů, tedy v místních poměrech tak hodina a půl jízdy.

Jedeme pouští a já sleduji trasu pomocí GPS, odbočka se blíží, ale k mému překvapení pokračuje vozidlo rovně. Spustím povyk, drcnu do tří českých spolucestujících a začnu gestikulovat na řidiče. Ten nechápavě kroutí hlavou, ale brzdí u krajnice. Lezeme ven. Podle řidiče tenhle minibus jede do Nuakšottu, kam máme i koupené jízdenky (vypsané v arabštině).

Objevují se policisté hlídající křižovatku a přidávají se k naší reklamaci, přicházejí i dva příslušníci španělské pohraniční stráže (Západní Sahara bývala jeho kolonií) a snaží se pomoci. Nad hlavami nám krouží vrtulník španělské stráže a policista mu ukazuje, že zvětšující se chumel na křižovatce neznamená nic závažného. My od proseb přecházíme k hrozbám. Lukáš fotí poznávací značku řidiče a hrozí udáním na policii za tenhle podvod. Vše se nějak komplikuje.

Nakonec síla policistů a pohraničníků alespoň vyjedná to, že nám řidič mikrobusu zaplatí taxi k hranici a přes ni. Házíme věci do kufru a jedeme. Po pravdě už chceme být z tohohle bohem zapomenutého místa pryč. Poslední pohled na Mauritánii patří muži stojícímu v širé poušti a přesívajícímu písek, musím se začít smát stejně jako moji kolegové.

Na mauritánské hranici probíhají výstupní formality podle jistého byrokratického řádu, k mému překvapení ale bez problémů. Dokonce místní veksláci mají podporu vojáků a úředníků na hranici, a tak dávají celkem dobré směnné kurzy.

Za budovami mauritánských pohraničníků končí silnice a začíná několikakilometrové pásmo nikoho. V neutěšené poušti je tu vyjetá změť kolejí a neuvěřitelné množství vraků starých aut, země nikoho a bez ničeho. Náš řidič opatrně vybírá cestu. Míjíme zapadlý džíp OSN, jehož posádka se ho snaží vyprostit. Tento úsek hranice při pobřeží je otevřený pro dopravu. Podél severo-jižní Západní Sahary se ovšem táhne několik stovek kilometrů dlouhá „zeď“, která je přísně střežená a zaminovaná.

„Jste novinář nebo profesionální fotograf?“ ptá se marocký policista a kouká na stativ na batohu. „Učitel,“ odpovídám, jelikož slovo „freelancer“ by mě tady mohlo dostat do problémů. Novináře, žurnalisty, fotografy a pisálky tu moc nemusí. Přinejmenším je sledují.

Konflikt probíhající od začátku osmdesátých let na Západní Sahaře je stále živý a Maroko se okupovaných území nehodlá vzdát. Tomu oponují (již nenásilné) kampaně Fronty Polisario, která proti Maroku dříve vedla ozbrojené povstání. I poklidné protesty však bývají brutálně ukončovány marockou policií, aktivisté zavíráni nebo mizí beze stopy.

Marockou hranicí jsme prošli bez problémů. Hned se nabízí další taxikář, který nás odveze až do více než 300 kilometrů vzdálené Dachly. Město vypadá jako jedno velké staveniště a je vidět, že roste neuvěřitelnou rychlostí. Je výkladní skříní okupace a tváří se velice přesvědčivě. Maročané jsou povzbuzováni (nebo i donucováni) k bydlení v tomto koutku Afriky, členové Fronty Polisario mají život naopak velice těžký. Kolem města vlastně nic není, všude kolem nás je poušť, žádné zjevné zdroje obživy, ale očividně i ten písek stojí za válku.

JIŘÍ KALÁT, publicista