Radši nám věřte

Na horizontu žhne žlutočervené oko. Vítr čechrá ženám vlasy vznášející se s téměř nadpozemskou lehkostí. V tlumeném světle pouliční lampy padá k zemi popílek a v jeho černých vločkách skotačí děti. Nic nenasvědčuje tomu, že právě sledujeme smrt. Jen to víme, protože žhnoucí oko je nevysvětlitelně hořící reaktor 4. bloku atomové elektrárny Černobyl a vánek radioaktivní spad. Zvědavě přihlížející obyvatelé tři kilometry vzdáleného ukrajinského městečka Pripjať budou za několik hodin s radiačními popáleninami hospitalizováni v zoufale nepřipravené místní nemocnici. Jejich těla se začnou pomalu rozkládat…

Těla jsou pro pětidílnou sérii Černobyl, která běží od minulého týdne na HBO, zásadním – až by se chtělo říct, vzhledem k vědeckému i vizuálnímu jazyku, chemickým – prvkem. Tvůrci katastrofu z dubna 1986 totiž pojímají do velké míry jako horor, v němž je monstrum žhnoucí reaktor požírající své oběti. Ty, které se mu přiblíží, ty, které pod tlakem či dobrovolně v absurdně sebevražedných misích pronikají do jeho útrob, i ty, jež se od něj snaží utéct. V nekompromisním detailu jsou zde zobrazeny krvavé mapy prosakující kombinézami i rozpadající se těla podobná zombies za plastovými závěsy na nemocničních postelích.

Kromě tělesného hororu je ale Černobyl i horor politický. A také v něm těla plní svou funkci. Pro Sovětský svaz znamenal občan hlavně výkonnou jednotku, která musí odvést svoji práci „za vlast“. „Žádné…