Ve stopách Bridget Jones

Milý deníčku, budu k tobě upřímný: nikdy mě nebavilo tě psát. Už tehdy ve třinácti letech jsem to vydržel jen pár dní, než jsem si dal několikaměsíční přestávku. V pětadvaceti to dopadlo podobně. Asi bych už nikdy nezačal, jenže ty palcové titulky článků na stránkách psychologických rubrik se prostě nedají přehlížet. Po přečtení článku „Psaní deníku vás učiní šťastným“ jsem ještě odolával. Nabídka „Deník zlepší vaše duševní zdraví“ se ovšem uprostřed depresivního podzimu zdála téměř neodolatelná. A když jsem se řízl při krájení vánočky a pak se dočetl, že „Psaní pomáhá hojení ran“, bylo rozhodnuto. Milý deníčku, zkusíme to spolu ještě jednou.

Papírový všelék

Psaní deníku se v poslední dekádě stalo jedním z hitů osobního rozvoje a mentální hygieny a také čilým předmětem zájmu psychologů. Podle drobných výzkumů, které se pravidelně objevují v odborných i populárních časopisech, pomáhá deníkaření na kdeco. Dočteme se například, že zlepšuje spánek, posiluje imunitní systém, dodává člověku sebedůvěru, krotí aktivitu v mozkových centrech strachu a úzkosti, pomáhá zvládat emoce, nebo dokonce zlepšuje stav pacientů při léčbě astmatu, artritidy či rakoviny.

Podobné výzkumy většinou pracují se dvěma skupinami pokusných účastníků, z nichž jedna si deník píše a ta druhá nikoli. Vědci obě dvě pozorují, odebírají vzorky a hledají případné benefity. Na univerzitě v novozélandském Aucklandu takhle například zjistili, že pacienti s AIDS po pravidelném usednutí k sešitu vykazují…