Velryby nás nejprve uchvátily coby kulturní ikona přírody. Neopakovatelnou obrovitostí, pozoruhodnou inteligencí, společenským životem i amalgámem mysteriózních zvuků, kterým kdovíproč říkáme zpěv. Postupně jsme také porozuměli, jak důležité jsou pro koloběh mořského života. Leviatanova lejna pomáhají v mořích přemisťovat železo, jež hnojí plankton; kolem jejich mrtvol – i obr jednou pojde stářím – se na dně živí celý ekosystém. A teď v nich poznáváme památku na doby, kdy jsme svět sdíleli se stády gigantických zvířat. Ještě ve středověku světovými oceány plaval milion vorvaňů a půl milionu plejtváků myšoků.
Japonsko o Vánocích oznámilo, že opustí Mezinárodní velrybářskou komisi, vyváže se tudíž z moratoria na zabíjení kytovců a obnoví jejich komerční lov. To v posledku není nic nového. V Tokiu, Reykjavíku a Oslu globální zákaz už desítky let všelijak obcházeli. Japonské lodi každoročně uloví několik stovek plejtváků pro „vědecký výzkum“; když po bádání zbude pár set tun masa, tak ho přece nevyhodíme do moře. Současný lov se ovšem svými rozměry nedá srovnávat s jatkami 20. století, kdy flotily plovoucích továren pochytaly, rozčtvrtily a prodaly skoro tři miliony velkých kytovců. Celá japonská šaráda obsluhuje ponejvíce nostalgický trh pro pamětníky. Harpunují se hlavně početnější druhy. Proto populace pomalu, ale viditelně ožívají. Nové vydání Červeného seznamu ohrožených živočišných druhů už přeřadilo myšoka z druhů „ohrožených“ do kategorie „zranitelných“.
Ale každé…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
