Vzbudil jsem se o trochu později a nestíhám sprchu, to se nedá nic dělat. Umyji obličej, oblékám kroj, popadám lucernu a spěchám na nádraží. Cestou ještě kupuji pár náhradních svíček, protože přece jen, buď připraven. A připraven bych být měl, povezu totiž Betlémské světlo.
Na nádraží potkávám zbytek dnešní výpravy do Lince – Kim, Fifi a Sokola, který veze i náhradní lucerny. Pro jistotu, že světlo zpět do Českých Budějovic opravdu dovezeme, i proto, abychom po cestě zpátky mohli na zastávkách připalovat světlo ostatním rychleji a vlak nám neujel. Ještě pózování pro kameru ČT, domluva s redaktorem, kde přesně se v Linci sejdeme, a už nastupujeme.
Projíždíme zasněženou krajinou. Cesta ubíhá rychle, potkáváme i další skauty z Plzně, seznamujeme se, vyprávíme si historky a panuje skvělá nálada. Kim vypráví jednu, která se mi opravdu vryla do paměti: když před několika lety dělala kurýrku Betlémského světla a světlo jí zapálilo kabát a zároveň v lucerně vyhaslo. Další svíčky tak připalovala o kabát. Sice to odnesl, ale světlo mohlo putovat dál. Tak moc je pro nás důležité. Všichni, kdo se na jeho rozvozu podílejí, berou tuhle službu jako velkou čest a zodpovědnost.
V roce 1989 vítalo Betlémské světlo na českobudějovickém náměstí přes pět tisíc lidí. Přivezli ho tenkrát sousedé z Rakouska a lidé u nás ho vnímali jako symbol svobody a otevření hranic. Světlo tehdy dorazilo i do Prahy, spolu se skauty, kteří byli v Rakousku v exilu. A od té doby ho každý rok rozvážejí po Česku skautští kurýři, jako jsme teď my.
Probírám se z úvah a zjišťuji, že už se blížíme k nádraží v Linci. Vystupujeme z vlaku a pomalu se vydáváme vstříc katedrále Mariendom. Linec žije předvánočním tempem, procházíme trhy, obdivujeme architekturu a sem tam už potkáváme krojované skauty a skautky. Podle krojů jsou to Portugalci a hned za nimi Maďaři. Díky oblečení a lucernám nás poznávají i místní a často slýcháme slovo Friedenslicht – německý výraz pro Betlémské světlo.
Kolem katedrály se už rojí obří zástupy skautů a skautek, jsou jich tu bezmála dva tisíce. Je vidět, že tradice Betlémského světla se od roku 1986 rozšířila téměř do celé Evropy. Scházíme se s ostatními u české vlajky, dozvídáme se, jak bude celá slavnostní bohoslužba probíhat, a volíme zástupce, který během ní letos za Česko světlo přebere od Dítěte světla, sympatického skauta Niklase.
V katedrále pak začíná mše, při které Niklas předá plamínek zástupcům jednotlivých zemí. Zpívají se koledy, mluví se o míru a přátelství, jež plamínek symbolizuje. A pak už se světlo šíří neskutečnou rychlostí. Je krásné sledovat, jak skauti připalují svíčky v lucerničkách, loučí se a pomalu se rozcházejí k nádraží, do aut, autobusů i letadel. I my se vydáváme na zpáteční cestu. Ve vlaku světlo bedlivě hlídáme, tak aby se ideálně nemusela opakovat situace s kabátem. Na české straně hranic nás na mnoha zastávkách čekají lidé se svými lucerničkami. Musíme si s předáváním světla pospíšit, aby nám vlak neujel.
V Českých Budějovicích vystupujeme a už nás vítají objektivy foťáků a kamer, lidé s lucernami a hudebníci. Pět tisíc jako v roce 1989 jich není, ale ani tak jich není málo, na tuhle tradici se nezapomíná. Po všech rozhovorech, zpívání a zapalování se pomalu rozcházíme.
Také já mířím domů, s pocitem vydařené cesty a radostí, že i já jsem se svým kouskem podílel na této tradici. Jdu domů, napravuji ranní sprchu a rovnou do postele. Připravit se na druhý den, kdy se světlo rozváží do zbytku Česka.
Tomáš Kadlec (Drát)
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
