Dopis z Chile

Stahuju okýnko auta a podávám 1500 pesos mladé Chilance schované v mýtné budce. Po usměvavém „gracias“ mi na oplátku slečna se jmenovkou Sofia vrací účtenku a otevírá závoru na tříproudou asfaltku vedoucí hlouběji do nitra pouště Atacama. Tam někde v dáli na tisících kilometrech čtverečních neúrodné pouště se nalézá základ chilského ekonomického zázraku.

Oproti ostatním státům Jižní Ameriky je totiž Chile nápadně vyspělou krajinou, i když předpoklady k tomu nemělo o moc lepší než okolní země. Ještě před čtyřmi desítkami let bylo rozvrácenou zemí, ve které každý druhý člověk žil pod hranicí chudoby. Dnes to ale v téhle zvláštní protáhlé nudli na západě kontinentu ekonomicky šlape, což je cítit na každém kroku. Už jen desítky tisíc zaměstnanců, jako je Sofia – to je jeden ze střípků nápaditého chilského boje s nezaměstnaností.

Kousám desítky kilometrů neúrodnou pouští Atacama, která pokrývá téměř polovinu země. Těžko si představit, že právě tady může bujet úspěšná chilská ekonomika. Ale je to tak. Blížím se k jádru místního proslulého měděného průmyslu, které leží u města Calama v nadmořské výšce 2260 metrů na severu Chile. I když právě stojím na nejsušším místě planety, život tady pořádně kvete. Ulice jsou čisté a zbavené agresivního písku, jsou tady restaurace, velké supermarkety a všude mě zdraví měděné sochy. Z mědi je tady vlastně všechno, co z ní vyrobit lze, patnáct kilometrů za městem totiž leží bájný důl Chuquicamata.

Za pár hodin už při prohlídce stojím na…