Den podle Řehole sv. Benedikta

Jsou tři ráno, pondělí po Květné neděli. Vstávání jde pozoruhodně snadno, byť jsem v sobotu v tuto dobu po vyřízení všech restů, abych mohl sem do Nového Dvora odjet, teprve uléhal. Protáhnu se, podívám se na háj před domem pro hosty osvětlený měsícem a rozkoukávajícíma se očima přejedu po prosté, architektonicky promyšlené cele a potichu se vydávám ven. Při přechodu po oblázkové cestě do kostela zaznamenám noční chlad a pichlavé světlo hvězd nad někdejší barokní usedlostí, z jejíchž ruin na přelomu tisíciletí vyrostl trapistický klášter.

Ranní modlitba matutina probíhá ve zšeřelém chrámu, kam pak i sluneční světlo doléhá výhradně nepřímo systémem důmyslných světlovodů. Řádoví bratři se potichu shromažďují před presbytářem a já v lavicích pod varhanami pokývnutím zdravím další z hostů. Někteří přijíždějí pravidelně, dobít spirituální baterky, jiní působí, že se s prostředím teprve seznamují stejně jako já. Za celou dobu toho o sobě ale moc nezjistíme. Kromě toho, co je potřeba si říci při práci, se v souladu s řeholí nemluví. Čas trávíme modlitbou a kontemplací a prací. Čas tu ale běží nějak jinak, nepřijde mi, že nyní začínám teprve třetí den.

Vracím se na pokoj. Měsíc již zapadl, ale úsvit je stále daleko. Usnu a budím se akorát, abych se ve tři čtvrtě na sedm k bratrům znovu připojil při mši svaté. To už se obloha nad okolními lesy červená v příslibu slunečného dne. Po snídani se v jídelně zastaví otec Prokop a ptá se, kdo by chtěl dnes pomoci s prací. Mniši se starají o lesy a pastviny v okolí kláštera. Kromě toho v manufaktuře vzniká několik typů přírodních produktů, vedle hořčice třeba kosmetické výrobky.

Po snídani mám chvíli na to otevřít některou z knížek, ke kterým jsem nebyl schopen se ve shonu městského života, práce a péče o rodinu dostat. Těkám z písmen na probouzející se den venku a zpět. V devět je modlitba tercie a po ní jdu na dlouhou, ale přesně načasovanou procházku kolem kláštera. Pustá příroda někdejších Sudet se jarně probouzí a já si vybavuji, jak zkušený ďábel z knížky C. S. Lewise plísní mladého, cože dovolil svému pacientovi být o samotě se svými myšlenkami, a ještě v přírodě.

Jen tak tak stíhám polední sextu, po níž nám při jednoduchém obědě jeden z bratrů v duchu řádové tradice předčítá o životě jezuitského misionáře Ricciho v Číně v 16. století. Jíme potichu, posunky se dorozumíváme při organizaci na stole. Pak se zvedneme, poděkujeme za jídlo a vrháme se na nádobí, někdo sklízí, někdo myje, jiní utírají nebo připravují tabuli pro večeři.

Po obědě je zase trochu času na četbu a ve dvě hodiny modlitba nona. A jde se pracovat. Já jsem byl pro dnešek přiřazen do party, co půjde do lesa. Nasedáme do otlučeného rangera, nakládáme sazenice stromků a skáčeme přes louky šílenou rychlostí k jedné z mýtin. Vzpomenu si, jak před chvílí jeden z naší čety prohodil několik obdivných slov směrem k efektivitě práce mnichů, kteří na ni mají fakticky dvě přibližně 180minutová okna v rámci dne. Jiný kolega na to lakonicky reagoval, že je to model odzkoušený stovkami let. Pracuje se potichu, rychle a důkladně. Mluví se výhradně k věci, o tom, kde a jak založit řadu a ošetřit sazenici tak, aby měla co největší šanci vyrůst ve statný smrk či modřín.

Po návratu se stíháme rychle umýt a spěcháme na nešpory. K večeři nám bratři pouští audiozáznam jedné z Mozartových oper, včera to byl, tuším, Vivaldi. Po kompletáři, poslední modlitbě dne, se znovu začtu; myslím na den prožitý v tichu a usebrání. Nastavuji na iPhonu, který celý den ležel v rohu, třetí hodinu a co nejtišší zvonění…

Jaroslav, advokát