Co dnešním dětem závidíte a co z vašeho dětství byste jim přáli?

Dnešním dětem nezávidím nic, neboť jim všechno dobré přeju. Ale i já bych v dětství ocenila velké možnosti cestování, výběr škol a přístup k moderním technologiím. Naopak bych dnešním dětem dopřála mnohem větší svobodu kamkoli chodit sám či s partou, častý pobyt v přírodě a kdekoli se nám zachtělo bez strašáků ve formě „doprava, zlí lidé, nestihneme naplánované aktivity, neorientuju se“. Zdá se mi, že jsme paradoxně měli mnohem větší svobodu než děti dnes a náš svět byl venku, nikoliv ve virtuálním prostředí.

Především bych to nepřeháněl s katastrofizováním mezigeneračních odlišností. Jestli generace našich babiček měla na rozdíl od jejich rodičů v dětství elektřinu, neznamená to v kontextu toho, zda z nich vyrostli dobří lidé, vůbec nic. A elektřina představovala z hlediska životního stylu větší změnu než virtuální svět internetu dnešních dětí. Klíčové aspekty výchovy a inkulturace se nacházejí  jinde než v prostředcích, které děti využívají. Jedná se o to, jak je využívají a k čemu jejich prostřednictvím směřují: nástroj je vždy neutrální. Dnešním dětem závidím informační možnosti. Informace jsou jim snadno k dispozici, mohou tak snadno rozvíjet cokoli, o co mají zájem. Z dětství mé generace (v osmdesátých letech) bych jim navíc nepřál nic – pro mě to bylo dětství šťastné, ale nemyslím si, že v něm bylo něco, co by dítě nemohlo nebo nedokázalo zažívat i v dnešní generaci.

Jsem ráda, že je velká část světa zase prostupná, děti mohou studovat, učit se jazyky, poznávat svět. Otázka je, jak to dělají a jestli se poznávání světa nescvrklo na hektický turismus, neposedné přejíždění a přelétávání a „užívání si“, a co vlastně zbylo z těch skutečných kulturních center, kterými lidé vyživovali své vědění. Zda už to nejsou jen vypreparované kulisy naplněné spotřebním zbožím vyráběným v Číně. Nejsem technooptimista. Člověk s úzkostí sleduje zanikající kulturu, měnící se krajinu, hledá stopy po době, kdy lidi ještě něco uměli, kdy všechno nesloužilo jen k zpohodlnění… A uvědomuje si, že tam, kde na tohle „zlepšení“ lidi nemají, tak po něm touží, a jakmile to jde, pořizují si auta, nákupní centra a přístroje, kterým jsou připojení ke světu. Přála bych dětem, aby mohly prožívat tu pomalost a nepřipojenost. 

Nejspíš jim závidím dobré učitele, pokud se jim poštěstí. Právě vyhodnocujeme přes pět set nominovaných do třetího ročníku soutěže Global Teacher Prize ČR a skvělých učitelů je na základních i středních školách hodně a jejich výkony, obětavost i nasazení jsou mimořádné. S tím zbytkem je to složitější. Měl bych samozřejmou tendenci říct, že závidím dnešním dětem svobodnou možnost volby, cestování a neomezené možnosti v demokratické společnosti. Jenže právě ty nekonečné možnosti jsou pro mnoho z nich zničující. Často jsou dezorientované právě tím, že ve skutečnosti je možné všechno. A co bych jim opravdu přál a co dnes není, je právě ten nestrukturovaný, společností a dospělými neřízený čas. Ta dlouhá off-line odpoledne i prázdniny bez jasné náplně, kdy objevujete hmatatelný svět okolo vás a život se otevírá jako nekonečné dobrodružství.

Kdyby mohlo mé někdejší desetileté já pohlédnout do budoucna, asi by se mu protočily panenky. Třeba autobusy, ve kterých se dá dívat na pohádky cestu za babičkou na Moravu. Před 25 lety naprosté sci-fi. Vůbec nejvíc by ale mé desetileté já fascinovaly tablety. Placka tenká skoro jako list papíru, na které se dají hrát hry, malovat, vidět filmy, číst knihy. Možnost mít v ruce vše, co svět nabízí. Jenže zpětně viděno jsem rád, že jsem neproseděl dětství u tabletu. Nakonec ty nejdůležitější věci se odehrávají naživo. Být venku. Vědět, kde co roste, zkoumat, jak to chutná. Rvát se a usmiřovat. Hrát fotbal na plácku. Zmoknout, uschnout a zase zmoknout. Závidím dnešním dětem, že mají svět mnohem víc na dosah, a přál bych jim, aby měly čas zakoušet jej na vlastní kůži.

Neřekla bych závidím, ale spíš že dnešním dětem přeju, že žijí v multikulturním a kosmopolitním světě. Že se lehce a přirozeně zbavují jazykových bariér. Že mají možnost těžit z jinakosti díky samozřejmému soužití s dětmi s různými odlišnostmi, ať už zdravotními, či sociokulturními. Jsem přesvědčená, že takové soužití je v konečném důsledku pro všechny obohacující. Ti vnímaví si tak do života odnášejí respekt, pokoru a empatii.
Přeju jim, že můžou žít svobodně. Jejich nesvobodu naopak vnímám v tom, jak podléhají digitálním technologiím. Přestávají být pány svého času a ztrácejí potřebu se z kyberzajetí vymanit.
Moje dětství, to je les, potok, „vybika“ na asfaltu, hvězdy a stojky v trávě, kamarádi z ulice, pozdní návraty domů, vůně vzduchu po dešti. To bych přála i dnešním dětem. Aby intenzivní, skutečné prožitky, které jim reálný svět nabízí, jednoznačně vítězily nad těmi virtuálními.

Existují názory, že dnešní děti chodí málo ven a místo toho sedí u tabletu či mobilu. Myslím si ale, že je to spíš věcí rodičů, jak jejich děti tráví volný čas. Pokud bych měl přeci jen něco zmínit, pak mají dnešní děti mnohem větší možnosti, než jsem měl v dětství já. Ať jde o výuku jazyků, či rozšířenost moderních technologií. Nejde ale říct, že bych jim to záviděl, jako ministr školství jim to naopak přeji. A přál bych jim také bezstarostnost, protože myslím, že za mého dětství jí děti měly víc než v dnešní uspěchané době, která chtě nechtě dopadá i na ně.

My dospělí často přeceňujeme vlastní zkušenost a domníváme se, že to je nejlepší či jedině správná cesta životem. Nedovedeme si představit, že bez přísného učitele, bez běhání po lese či po sídlišti, bez výletů vlakem k babičce (každý máme něco) mohou z dnešních dětí vyrůst rozumní dospělí. Nechceme vidět, že do světa, který se tak rychle mění, vedou jiné cesty než ty naše. 
Ani sci-fi z šedesátých let nevěděly nic o chytrých mobilech, o Googlu, Wikipedii, skvělých počítačových hrách, o YouTube atd. Dnešní děti nemusí chodit do stejné šedivě jednotné socialistické školy, ale mohou chodit třeba do Montessori škol nebo do ScioŠkol, vzdělávat se doma, chodit do Skautu atd. Tyhle možnosti dětem závidím. Ale zda všechny tyhle příležitosti využijí, zda jim budou k užitku či ke škodě, mnohem víc než za mého dětství záleží na rodičích. Takže ze všeho nejvíc bych dětem přál rozumné rodiče.

Z vyprávění svých rodičů vím, že jejich dětství obnášelo méně nároků než to moje. Prý jim stačilo ke štěstí málo – pobíhali po zahradě, lezli po stromech, a když jim během odpoledne zakručelo v břiše, natrhali si z toho stromu třešně. Za pár mincí, které jim při lezení nevypadly z kapsy, si v blízkém koloniálu koupili ledňáčka. Tu pohodu jim celkem závidím. Já, dnes šestnáctiletý, jsem musel do Jednoty pro mrože už s peněženkou.
Dnes mám moderní elektroniku, díky které můžu využívat různých výhod i nevýhod tohoto století. Mezi ty výhody patří třeba vzdělávání, které dnes frčí ve velké míře on-line. Mí předci neměli moc na výběr, jaký cizí jazyk budou vstřebávat do svých „glav“, a proto musí svou angličtinu vylepšovat ve svém pokročilejším věku. Mojí generaci dnes stačí odletět na pár měsíců do anglicky mluvící země nebo sledovat anglického youtubera.