Místa ve tmě

V experimentálním debutu Koho vypijou lišky vyprávěla Lidmila Kábrtová o traumatickém dětství a dospívání dívky El v sedmdesátých letech pomocí mikrokapitol o padesáti slovech. Její druhá kniha Místa ve tmě je formálně umírněnější, spokojí se s propojením obyčejných povídek. Zdání však klame: nemá smysl číst je jednotlivě, až jako celek složí úplnou výpověď o zlomených ženách. V Magnesiích se na knihu nedostalo ani v nominacích, přesto patří k výrazným titulům nedávných měsíců.

Tucet povídek vypráví o ženách uzurpovaných dominantními muži, anebo o ženách, jež jako obranu před nimi zvolily promiskuitu. Náměty se nejeví originálně a jejich pointy, pokud na ně dojde, jsou předvídatelné. Žena, která proklamuje, že nechce mít děti, po nich touží; dívka si idealizuje vysněného chlapce, kterému jde jen o sex. Zní to jako červená knihovna? Je, ale Kábrtová banalitu používá cíleně, aby ji následně rozmyla poetickými metaforami, psychologickými motivy a rezervovaností. Odstup jí pak nedovoluje lacinou sentimentalitu ani kýčovou fatálnost. Následující povídka navíc vždy rozostří některou z předešlých: oživí schematické jednání hrdinky nebo zopakováním motivu rozšíří zdánlivě omezený svět postavy. I v nejobvyklejším způsobu propojování povídek, kdy se hlavní postava stane vedlejší, je rafinovaná a ukazuje třeba, jak rychlé závěry děláme rádi o druhých. Rutina se pak drolí pod tíhou nových okolností – a s ní definitivně i banalita a sociální konstrukce jejich životů.…