Je sobota ráno a já nemusím vstávat, protože jsem celou předešlou noc (ve znamení techna) nespal. DJ už ale dohrál svůj closing set, a tak nastal čas posunout se buď o dům dál, nebo domů. S kamarádkou Terezou volíme tu rozumnější možnost – jít domů. Po cestě se však ještě rozhodneme koupit cigarety. Zamíříme tedy k nedalekému Lidlu. Již zdálky u obchodu vidíme postávat frontu starších spoluobčanů. Tereza se jedné paní ve frontě zeptá: „Nevíte, v kolik otvírají?“ „Asi teďka, ne?! To bychom tady jinak všichni nestáli!“ odpovídá nevrle.
Z jedné krabičky cigaret se na kase ke značnému údivu pokladního – pravděpodobně s přihlédnutím k osmé hodině ranní – stávají jedna krabička cigaret plus dvě lahve bílého. V Havlíčkových sadech na lavičce vedeme rozhovory u vína o tom, jaké máme štěstí, že nás mají rodiče rádi. Náhle si uvědomujeme, že je jeden z prvních sluncem prohřátých jarních dnů. Terezu napadne, že bychom mohli na oběd. V devět? Proč ne. Brunch v sobotu je dobrá věc. Letnou vyřazujeme – tam jsme pořád. U vody jsme ale nebyli celou zimu, a tak zamíříme na Hlavák. Po cestě se zastavíme pro brunch v Burger Kingu. Whoppera nám prodává slečna, která ještě donedávna po nocích prodávala gyros na Národce. Možná si polepšila… kdo ví.
„Kam byste nám doporučila jet k vodě?“ ptáme se zaměstnankyně drah na přepážce. „Do Kralup nad Vltavou,“ navrhuje. Bez urážky, ale v tu chvíli nám Kralupy z nějakého důvodu nezněly moc lákavě. „Karlštejn by tam nebyl?“ „Byl…“ Z původního plánu jet k vodě se stává návštěva hradu, kupujeme si zpáteční lístek, nasedáme na vlak a vyjíždíme. Když dorazíme, první, co nás zaujme, je přece jen voda, a to v podobě místní řeky. Ve chvíli, kdy do ní skáču, si nejsem zcela jist, s jakouže řekou to mám vlastně co do činění, ale z nabytých (i když kalných) středoškolských znalostí ze zeměpisu tuším, že by mohlo jít o Berounku.
Po příjemném ochlazení již přichází na řadu hrad. Po cestě prosíme jednu starší paní, zdali by nás nevyfotila. Později zjišťujeme, že vyfotila sebe. Pravděpodobně po zmáčknutí selfie módu, jelikož objektivem mířila na nás. Nevadí – fotka je to hezká. Kupujeme další lahev bílého a pokračujeme ve výšlapu.
Cestou potkáváme jakéhosi Petra, který se nám svěřuje, že se právě rozešel s přítelkyní a že má sebevražedné myšlenky. Hrad tedy odkládáme a zveme Petra na víno. Ten nám na oplátku ukazuje vyhlídku (známou prý jen domorodcům), která z výšky odkrývá skvostný pohled na místní přírodu, most a přilehlá stavení. Sedíme, popíjíme, rozebíráme vztahy a doporučujeme Petrovi, aby neházel flintu do žita, žil dál a měl se rád. To ostatní přijde samo. Pomalu se začíná stmívat, tak se s Petrem loučíme a vyrážíme zpátky do Prahy. Úplně zapomínáme na náš původní cíl dojít na hrad. Počkat… Původní cíl byl jet k vodě. Teda zajít si na oběd. Nebo vlastně jít domů… Jako by se ono otřepané rčení „cesta je cíl“ na nás vztahovalo beze zbytku.
Abychom aspoň částečně dohnali ten oběd, objednáváme si ještě u nádraží v jedné typicky místní – řecké – restauraci tzatziki a hranolky. Když se pak už ve vlaku blížíme ke Smíchovskému nádraží, přichází průvodčí. Jejda. Zpáteční lístek, který jsem měl celou dobu v kapse, tam nemůžu najít. To samé bohužel platí pro většinu hotovosti. Nacházím jen posledních 10 korun. Vedle stojící pasažér se slituje a doplácí nám zbytek, tj. 39 Kč.
Sečteno podtrženo: 19 823 kroků, 13,8 km, 35 pater. Nevím, jaká patra jsme ten den vystoupali, ale pravda je, že jsme byli skoro na Karlštejně, a zároveň hodně vysoko.
Samuel Hora,
marketing manažer
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].