0:00
0:00
Kontext2. 3. 201910 minut

Sokolka versus český stát

Ostravská rodačka Miroslava Pěčková se v 77 letech pouští do ojedinělé bitvy za čistší ovzduší ve svém kraji

,
foto: Michaela Danelová
Ostravsko; ilustrační foto
Autor: Michaela Danelová

Šlo jen o rutinní lékařskou kontrolu kvůli astmatu. Její závěr ale byl pro celoživotní sportovkyni zdrcující. V dubnu 2016 rentgen odhalil na její levé plíci nádor o velikosti šest krát sedm centimetrů. Operace měsíc poté dopadla úspěšně. Lékaři nádor z těla vyřízli a dalšímu šíření nemoci zamezili. „Zatím mám klid,“ konstatuje vitální důchodkyně u stolu v kuchyni svého domku v Ostravě Radvanicích.

Celoživotní sokolka, zahrádkářka, penzionovaná učitelka tělocviku a také někdejší přebornice v atletice Miroslava Pěčková podala v prosinci se svými právníky na Českou republiku žalobu, ze které se klube jedinečný případ. Státu dává za vinu, že na Ostravsku není nikdo schopen uhlídat kvalitu ovzduší. Imise nebezpečných látek tu, jak známo, dlouhodobě překračují zákonné limity a žaloba stojí na tom, že k jejich naplnění stát nepodniká dost účinných kroků.

↓ INZERCE

Několik podobných případů již soudy řešily, zatím však nikdo z místních stěžovatelů nespojil dohromady to, co se jeví jako jasná souvislost – tedy špatné ovzduší a zdravotní následky.

Miroslava Pěčková žádá nyní po státu za „nesprávný úřední postup“ odškodnění 1,44 milionu korun. Žaloba je směrovaná na ministerstvo životního prostředí a od prosince čeká u obvodního soudu v Praze. Pokud by byla úspěšná, může spustit řetězec dalších podobných případů – a tím na řešení přehlíženého problému přitlačit víc než cokoli jiného.

Kauza se už nějaký čas v médiích a mezi právníky probírá jako průlomová věc, o žalobkyni se ale zatím mluvilo jen anonymně. Respekt je nyní první, s kým o svém příběhu a svých motivech hovořila.

Jedenáctkrát víc

Z horních oken svého domku v Ostravě Radvanicích má Miroslava Pěčková výhled na komíny železáren ArcelorMittal, kde po válce její otec pomáhal na stavbě. Když hutě spustily provoz, sám si prý vyčítal, na čem se podílel.

Největší průmyslový areál ve městě patří i dnes v této lokalitě k hlavním zdrojům znečištění – vedle dalších fabrik, intenzivní autodopravy, lokálních topenišť a nepříznivého „hrncovitého“ charakteru Ostravské pánve otevřené směrem do ještě víc znečištěného Polska.

Kdo za to může? Kromě fabrik také intenzivní autodoprava a lokální vytápění. (Radvanice) Autor: Michaela Danelová

Kombinace těchto vlivů dělá z ostravsko-katovické oblasti jednu ze tří nejhůře znečištěných oblastí v Evropské unii. Superlativ platí hlavně o polské části, oproti zbytku Česka však Ostravsko dosahuje suverénně nejvyšších hodnot. Právě Radvanice jsou na tom podle pravidelných a podrobných měření Českého hydrometeorologického ústavu mimořádně špatně. Zdejší měřicí stanice, umístěná v bílé unimobuňce na kopci pět minut od domku paní Pěčkové, se pravidelně umisťuje na předních místech v žebříčku lokalit s nejšpinavějším vzduchem.

Česko patří v plnění imisních limitů mezi deset nejproblematičtějších zemí Evropské unie.

Povolený národní limit pro nejsledovanější karcinogen, polyaromatický uhlovodík benzo(a)pyren, je v Radvanicích posledních deset let překračován sedmkrát až jedenáctkrát. Limity se výrazně a trvale překračují také u jemného prachu, na nějž se jedovaté uhlovodíky ve vzduchu dobře vážou a který sám o sobě znamená pro zdraví prokazatelně velkou zátěž. Zákon, přijatý už v roce 2002 v rámci přejímání norem EU, stanovil mimo jiné pravidlo, že jisté pevně dané množství prachu nesmí být překročeno víckrát než 35 dnů v roce. Limit měl být podle zákona splněn do roku 2005, ale dodnes je k němu daleko. Dnů s větším než povoleným množstvím prachu je v Radvanicích pravidelně kolem stovky za rok a ani letos to nebude jiné. Jen za leden a únor takových dnů zdejší stanice naměřila už pětadvacet.

Pořádně nakopnout

Lokalita kolem hutí – zvláště pak na východ od nich, kam nejčastěji fouká vítr – je v Ostravě svým horším vzduchem (a nižšími cenami nemovitostí) vyhlášená. Stížnost na znečištění by proto leckdo mohl odbýt konstatováním, že v exponované části města nelze ani nic jiného čekat a že se zdravotním následkům nemůže nikdo z místních divit.

Miroslava Pěčková – podle právních dokumentů „žalobkyně“, byť k její veselé a nekonfliktní povaze toto pojmenování moc nesedí – vidí vzhledem ke své celoživotní tendenci ke zdravému a aktivnímu životnímu stylu věci jinak. „Za zdraví lidí tu zodpovídá stát. Já dělám všechno správně.“

Pro význam její žaloby je třeba vědět, že nejde o žádné právní kutilství, ale nejnovější epizodu v dlouholetém úsilí odborníků, kteří se na paragrafy ohledně životního prostředí nebo hluku specializují. Žalobu psal někdejší člen Legislativní rady vlády Pavel Černý, který byl do předloňska šest let členem Výboru pro dohled nad dodržováním Aarhuské úmluvy OSN, mezinárodního sdružení zaměřeného na právní ochranu v ekologických záležitostech. Žaloby se chopil jako spolupracovník advokátní kanceláře Frank Bold, která se v boji za čistší vzduch na Ostravsku i v jiných zatížených oblastech angažuje už delší dobu. Právní služby jsou placené z evropského grantu, vypsaného právě s cílem pomáhat s ekologickými tématy.

Miroslava Pěčková Autor: Michaela Danelová

Podle toho, jak problematiku vidí advokát Černý, lze imisní limity napsané v zákoně brát jako závazek státu. „Pokud stát tento závazek nesplní, měl by podle mě nést podobnou odpovědnost, jako když soukromý subjekt nesplní závazek ze smlouvy. Tedy mimo jiné poskytnout náhradu těm, kterým tím způsobil újmu,“ přibližuje svoji argumentaci Černý – s uznáním, že tento pohled se ale vůči zdejším orgánům zatím příliš nedaří prosadit. „Stát ke svým závazkům typu imisních limitů přistupuje spíš jako k jakémusi ,internímu plánu‘, který se pokouší plnit, ale pokud se mu to nedaří, je to v podstatě jeho věc. Tento přístup bychom rádi změnili,“ doplňuje Černý.

S Miroslavou Pěčkovou ho dal dohromady její známý z Radvanic Vladimír Burda, který spolu s Černým podal podobnou žalobu na stát již dříve. Soud ji však v první instanci zamítl kvůli tomu, že Burda v Radvanicích jen žije a chyběl u něj zjevný zdravotní dopad. Jeho případ nyní čeká na posun v ještě další, třetí podobné kauze jiné žalobkyně, která se také domáhala odškodnění za to, že na Ostravsku „jen žije“, v první instanci prohrála a odvolala se k Nejvyššímu soudu. Přesvědčit někoho se zdravotními následky se po jednáních u nižších soudů jevilo jako nadějná strategie. Vladimír Burda se s Miroslavou Pěčkovou znal delší dobu, společně se angažovali proti znečištění v místní sousedské iniciativě Vzduch. Dohoda vznikla loni na jaře, v době, kdy ještě žil manžel Pěčkové. K nároku na odškodnění se původně měl hlásit i on, na následky rakoviny plic v říjnu, krátce před podáním žaloby, zemřel. Menší částí nynější žaloby je tedy i požadavek na újmu za smrt blízké osoby.

Všichni aktéři na žalující straně zdůrazňují, že by bylo chybou brát jejich počínání jen jako soukromou věc nebo snahu vydělat peníze. Ty berou jen jako nástroj, jak stát postavený před hrozbu větších výdajů v dalších kauzách donutit k nápravě. „Dokud politika pořádně nenakopnete do zadku, tak se nehne. Musíte ho z té jeho židle nějak dostat na nohy,“ shrnuje svoje zkušenosti na poli občanské angažovanosti Burda.

Šibenice 2020

Jeho bonmot – stejně jako Černého poznámka o laxním postoji úřadů k závaznosti limitů – vychází ze zkušenosti, jak dlouho boj za účinné řešení trvá. Vedle stanovení limitů si totiž stát formou zákona dal za úkol pracovat na tom, aby se časem imise na požadovanou úroveň skutečně dostaly. Postižené kraje a po nich také ministerstvo životního prostředí zpracovaly za tímto účelem několik verzí ozdravných plánů, s nimi ale – rovněž díky úsilí Černého a kanceláře Frank Bold – narazily. Plán pro Moravskoslezský kraj shodil předloni Nejvyšší správní soud, poté co vyhověl námitce, že plán byl příliš vágní a soustředil se spíš na popis situace a teoretické cesty ke zlepšení místo toho, aby zanalyzoval příčiny znečištění a stanovil konkrétní kroky. Stejně pohořely i plány pro Prahu, Brno a Ústecký kraj, což předseda soudu Josef Baxa později shrnul vysvětlením, že „nebyly dostatečně konkrétní, aby z nich plynuly jasné povinnosti, které lze kontrolovat a vynucovat“.

Na nových plánech nyní pracuje ministerstvo životního prostředí. V odpovědi na otázku, jak chce na novou žalobu reagovat, dnes úřad dává k dispozici výčet opatření, která rozhodně znějí konkrétněji než dřív. Letos se rozbíhá další vlna kotlíkových dotací (byť i po ní bude platit, že se dostane jen na menší část domácích kotlů, které by bylo vhodné vyměnit) a obce mohou nově zakázat pálení tuhých paliv ve starších kotlích. Konkrétně v Moravskoslezském kraji byl rozpočet na výměnu kotlů navýšen nad celostátní průměr a doplněn bezúročnými půjčkami. Z evropských fondů mají jít do „uhelných regionů“ nové peníze na zlepšení ovzduší, z nichž například v Ostravě chce místní dopravní podnik dotáhnout svůj plán odstavit do konce příštího roku dieselové autobusy. Rozšířený tuzemský nešvar nefunkčních filtrů pevných částic u starších osobních dieselů má být letos podle ministerstva podroben přísnému zátahu. Na druhou stranu se v Ostravě plánuje minimálně jedna další spalovna odpadu. Také se vleče prašná likvidace ropných lagun.

Česko patří v plnění imisních limitů mezi deset nejproblematičtějších zemí EU. Šest z nich (Francii, Německo, Itálii, Maďarsko, Rumunsko a Británii) poslala Evropská komise na jaře kvůli neplnění limitů k Soudnímu dvoru EU, kde už ze stejného důvodu skončilo loni Polsko – a prohrálo, respektive dostalo za úkol urychleně situaci napravit, jinak riskuje finanční sankce. Česko, Slovensko a Španělsko dostaly čas na zlepšení, v případě Česka do roku 2020. Ministr životního prostředí Richard Brabec se loni v listopadu při návštěvě komisaře pro životní prostředí Karmenua Velly v Praze k termínu přihlásil a slíbil „udělat všechno“ pro to, aby byl splněn.

To by mimo jiné znamenalo, že pro žaloby, jako je ta od Miroslavy Pěčkové, by už do budoucna neexistovalo opodstatnění. Sám Brabec však loni na stejné akci s eurokomisařem přiznal, že „udělat všechno“ ještě neznamená zaručit výsledek. „My se nebojíme žádné výzvy, ale rok 2020 je samozřejmě strašná šibenice,“ poznamenal ministr. Naději na tak velké zrychlení do příštího roku mezitím zpochybnil také Nejvyšší kontrolní úřad, který dosavadní programy na zlepšení ovzduší podrobně analyzoval.

O tom, jaká bude strategie soudu proti důchodkyni Pěčkové, ministerstvo nechce nyní nic prozrazovat. Kdy proces začne, zatím není jasné. Advokáti odhadují, že by na něj mohla přijít řada už letos.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].