Dopisy

Nemravný stát

Respekt 50/2018

Marek Švehla soudí, že elektrárny by se daly „rychle zavřít, kdyby Česko chtělo“. Tím bychom jako země údajně zvýšili svůj vliv na ekologicky méně odpovědné státy. Vláda ovšem není žádné politbyro, aby jen tak rušila elektrárny, a to ani ty, v nichž má stát většinový podíl. Takové nápady jsou čirou utopií. Jak složité jsou rozhodovací procesy v ČEZ, bylo možno sledovat při konání valné hromady svolané minoritními akcionáři. Spory o kompenzace, že stát jednostranně zhatil něčí investici, by se táhly donekonečna. A to nemluvíme o technické stránce věci.

Argument, že si to můžeme dovolit, protože vyrábíme více, než spotřebujeme, je falešný. Aut se u nás vyrábí také nadbytek a nikdo nežádá uzavření automobilek jen proto, že se jich většina vyveze. A to auta, na rozdíl od elektřiny, zamořují prostředí ještě mnoho dalších let. Nemluvě o tom, že výraznější přechod na elektromobilitu může brzy znamenat nedostatek elektřiny, nikoli přebytek.

Jistě, s globálním oteplováním je třeba bojovat. Jistě, náš stát i vlády by mohly nejspíš dělat více. Avšak nedomyšlené aktivistické počiny, snižující emise o zlomek jedné třistadvacetiny globálního znečištění, by přinesly více škody než užitku. Že bychom tím posílili svoji „vážnost“, je zcela iluzorní, a že by to snad udělalo dojem na někoho v Indii, je již úplně mimo realitu.

Michal Čakrt

Autor uhodil v komentáři hřebíček české klimatické politiky přímo na hlavičku. To, že dostatečně snižujeme emise skleníkových plynů, a že dokonce budeme bez dalších zásadnějších řešení snižovat ještě víc, je největší mýtus české ekologické politiky.

Zapomeňme na neustálé srovnávání současné úrovně znečištění se situací před zhroucením obstarožního socialistického hospodářství. Zabývejme se tím, že produkujeme 11 tun oxidu uhličitého ročně na osobu, což je o polovinu více než průměr států EU. A řešme, že činy politiků zůstávají daleko za jejich silnými projevy, ale také za reálnými možnostmi naší ekonomiky. Nejsou dokonce plněny explicitní úkoly platných státních strategií a vládních programových prohlášení, které by – možná pro někoho překvapivě – do 20 let zajistily pokles spotřeby uhlí o 73 procent.

Nejen že můžeme zavřít několik uhelných elektráren a jen tím srazit vývoz elektřiny. Podle aktuálních propočtů, které si místo státu musely nechat udělat nevládní organizace a progresivní firmy, můžeme při rozumném růstu obnovitelných zdrojů – který se zatím nekoná, neboť jej stát nepodporuje – zavřít do roku 2030 postupně všechny uhelné elektrárny.

Jiří Koželouh,
programový ředitel
Hnutí DUHA

Dávky bohatým

Respekt 49/2018

Souhlasím s hlavní myšlenkou komentáře Jiřího Nádoby, to jest s kritikou iracionálního a populistického vynakládání veřejných peněz na plošné dávky.

Rozumím také z ekonomického úhlu pohledu jeho argumentaci, že žena, respektive rodič pobírající dávku je pro státní rozpočet méně přínosný než rodič vydělávající, a tedy platící daně z příjmu.
Zcela ale nemohu souhlasit s názorem, že zůstávat s dětmi doma je zastaralé a měl by se snižovat věk umístění dětí do kolektivních zařízení. Tento postoj tu již byl v padesátých a šedesátých letech a nepřinesl generacím v té době vyrostlým mnoho dobrého. Z odborného hlediska je prokázané, že děti potřebují být v prvních letech života vychovávány ve stabilním rodinném kruhu, v blízkém kontaktu s nejbližšími pečujícími osobami, které pro ně mají čas a kapacitu. U těchto dětí je pak větší pravděpodobnost, že z nich vyrostou emočně stabilní a spokojené osobnosti. To vede k menšímu riziku vzniku poruch chování u dětí i vývoje neurotických a jiných poruch v dospělosti. A i to by mohlo mít mimo jiné ekonomický přínos, když se na to díváme z tohoto hlediska.

MUDr. Lucie Hauserová

Pravdu mám jen já

Respekt 49/2018

Jiří Sobota překrucuje jádro teorie o konci dějin, čímž je vítězství rabské morálky a rabského zřízení (demokracie) nad jinými systémy politické reprezentace.

Není možné se domnívat, že populismus, ať ve formě uřvaného prezidenta se špatným účesem či ve slepé touze nikoho nediskriminovat, je hrobníkem demokracie. Naopak je její hypertrofovanou podobou. Dostáváme se do stavu, kdy se občané západních zemí necítí být kvalifikovaně reprezentovaní svými zástupci, a proto hledají někoho energičtějšího, kdo problémy (ať už znamenají cokoli) vyřeší. Takoví voliči v konečném důsledku nezpochybňují princip demokracie, naopak se dožadují více „té pravé demokracie“. Evropský a severoamerický antielitismus, což je podstata populismu, není z principu antidemokratický a ani antiliberální (ve smyslu politických svobod).

Jednou z výhod demokracie je pružnost, s jakou dokáže reagovat na změny doby. Dnes je v USA zcela odlišná demokracie než na konci 18. století. V současné době by Trumpovi asi neprošlo, kdyby byl vlastníkem otroků jako George Washington. To ale nemění nic na tom, že demokracie zůstává a porazila takové soupeře jako absolutismus, fašismus, komunismus či náboženské a klanové struktury. A pokud chápeme Fukuyamu správně, zůstane to tak i nadále. Změna či evoluce demokracie nemusí znamenat její konec. Jde o princip, nikoli o konkrétní režim a jeho problémy.

Anna a Karel Sálovi

Blázinec Babiš

Respekt 47/2018

S vyzněním komentáře v zásadě souhlasím, i já si myslím, že kauza Babiš mladší zbavování stigmatizace psychických onemocnění rozhodně neprospěla.

Zarazila mě ale řečnická otázka „Proč by člověk s duševní nemocí nemohl kupovat či vlastnit nemovitost?“.

Snad každá vážnější choroba – a to většinou duševní choroby bývají – ovlivňuje (racionalitu) rozhodování nebo zvládání situací, které jsou pro nás zdravé relativně snadné. Jestliže máte tatínka s miliardami peněz na kontě, asi se mnoho neděje, když při koupi či správě většího majetku ztratíte pár milionů. Ale u nás ostatních? Nechci zobecňovat, ale byl bych rád, kdyby můj blízký nemocný za mnou přišel aspoň pro radu, pokud by se chystal koupit barák. Zvlášť když vím, že třeba samostatné bydlení (nebo řekněme správu nemovitosti) by zatím nezvládl.

Michal Procházka