Věk závisti

Pokud jste dočetli časopis až sem, tušíte, že doba je dramatická a skrývá motivy takřka starozákonní, jako je třeba obětování syna. Patřičně naladěni četbou těchto vzrušujících zpráv rozhodli jsme se nezůstat v naší rubrice pozadu a hledali jsme pro dnešek osudové téma, jež volá po psychologickém uchopení.

Coby ideální zdroj možností se logicky jevil seznam smrtelných hříchů, jenž se traduje v církvi už od papeže Řehoře I. S vírou ve vyšší prozřetelnost jsme obrátili oči v sloup, naslepo zapíchli prst – a opravdu. Ukazovák zamířil mezi pýchu a obžerství a zůstal trčet v samém srdci hříchu, jemuž se podle psychologů v dnešním světě obzvlášť daří. Závisti.

Moci se svěřit

Byla tu s námi zřejmě odjakživa, ostatně píše o ní už Aristoteles. Závist je totiž celkem přirozená, slavný primatolog Frans de Waal ji pozoroval také u šimpanzů, pokud jednomu z nich dopřál sladký vinný hrozen, zatímco zbytek tlupy dostal jen nakrájené okurky. V jedné důkladné studii se čtyři pětiny respondentů přiznaly, že v posledním roce někomu něco záviděly.

Závidí přitom víc mladí než staří; tak jako všechny negativní emoce, i tahle slábne se stoupajícím věkem. Závist se podle výzkumů řídí ještě jedním pozoruhodným trendem: máme tendenci závidět lidem, kteří jsou nám nejpodobnější. Pouliční žebráci tak nezávidí boháčům, kteří jim házejí mince do klobouku, ale sami sobě navzájem. A hůře placené ženy ve firmách zase nebudí ze spánku nadsazené příjmy jejich kolegů, ale drobné prémie stejně…