Novinářka Alice Horáčková (1980) knižně debutovala před čtyřmi roky biografickou knihou Vladimíra Čerepková – Beatnická femme fatale, která získala nominace na literární ceny. Dva roky poté publikovala svazek rozhovorů se sourozenci výjimečných osobností 7× ve vedlejší úloze. A znovu s dvouletým odstupem a v témže nakladatelství Argo, které jejím knihám věnuje pěknou grafickou péči, zveřejnila svoji první prózu: Neotevřené dopisy. Jsou zpovědí paní Aleny, ženy v letech, která vypráví svůj životní příběh Vlastě Dvořákové, jež ovšem o sobě neřekne ani slovo; je pouze ozvučnou deskou.
Alena na přeskáčku bilancuje: po únoru 1948 jejím rodičům sebrali zlatnictví, jako školačka byla nucena z učebnice vytrhávat portréty předtím zbožštělého Stalina, v pubertě propadla výtvarnému umění, vystudovala pražskou hollarku, vypadalo to na slušnou profesní kariéru ve Francii, ale vrátila se do husákovské Prahy, v níž pak s manželem a dcerou víceméně přežívali: ona držela praktický chod rodiny, on tvořil, ale nemohl vystavovat a propadal se do těžkých stavů, pil a čím dál víc na něj doléhala bipolární porucha. Svobody se manželé dožili, ale Jára, jak se mu v knize říká, byl už vnořený do svého vlastního světa.
Formou v podstatě běží o monologické interview, v české žurnalistice zřídka využívaný žánr (otázky jsou vyňaty a odpovědi nakomponovány do souvislé výpovědi). Postavu Aleny i osobnost jejího může, výtvarníka Jaroslava, ovšem autorka zobecnila do typů.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu