Blázinec Babiš

Minulý týden jsme se toho o zákulisí života českého premiéra dozvěděli opravdu hodně. Jedna z důležitých linek spletitého příběhu se přitom týká toho, jak se vlastně česká veřejnost vztahuje k tématu duševního onemocnění a jak důvěryhodná je péče o lidi, kteří jím trpí. Výsledný dojem je docela rozpačitý.

Nechceme se pouštět do rozboru reportáže serveru Seznam Zprávy, která aféru spustila, znepokojující detail ale tkví v tom, že nám její autoři nechtějí prozradit, zda věděli, že Andrej Babiš junior trpí schizofrenií. Tenhle fakt má jednak vliv na důvěryhodnost toho, co syn premiéra říká o své lékařce a jejím manželovi. A ukazuje také míru psychické křehkosti zpovídaného muže, kterou by novináři měli respektovat. „Únos na Krym“ probouzí představu stalinistických praktik v psychiatrii a zásadně poškozuje obraz Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ), kde se Babiš mladší léčil. Může být ale stejně tak bludnou představou mysli, která si realitu vykládá po svém.

Případ vynesl na povrch i zažité stereotypy šílenců v pruhovaných pyžamech, které mezi českou veřejností stále žijí a jichž se současná psychiatrie usilovně snaží zbavit. O lidech trpících psychózou se běžně smýšlí jako o nebezpečných nebo nesvéprávných, což zvyšuje jejich společenskou izolaci. Titulek Deníku N objevně hlásal, že Babišovy duševně nemocné děti v minulosti „nakupovaly nemovitosti“, jako by to byl důkaz čehokoli. Proč by člověk s duševní nemocí nemohl kupovat či vlastnit nemovitost? Institut omezení…