Jak m(n)ě doběhla pravá noha

Some things in life are bad. They can really make you mad…zní mi do uší. Klušu pomalu v rytmu písničky, nesmím se nechat unést tempem ostatních běžců. A taky se nesmím rozbrečet. Je to sice zázrak, že se účastním závodu v běhu na deset kilometrů, ale musím si hlídat dech. I rychlost, pravá noha by velké tempo dlouho nezvládla.

Poslední žena přede mnou mizí v zatáčce. Usměju se na fotografa u cesty, jasně, to víš, že mě to baví, jinak bych tu nebyla. Tím spíš, kolik úsilí mě ta účast stála. Není to tak dávno, co pro mě byl problém i chodit.

Monty Pythony ve sluchátkách nahrazuje Bob Marley, pořadí znám nazpaměť. Postupně zazní jedenáct svižných optimistických písniček s ideálním rytmem, pomáhají pravé noze sladit tempo s levou. Začínám se uklidňovat a vnímat okolí. Poslední lidé okolo cesty mizí, vbíhám do lesa. Běh si začínám užívat.

Rozvázala se mi bota, nemůžu riskovat pád. Zastavuju, zavazuju tkaničku běžeckých bot. Jejich tenké podrážky jsou pro mě ideální, vnímám dobře povrch, není to tak dávno, co jsem v pravé noze neměla cit. Znovu se rozbíhám. Krásné květiny podél pěšinky, povzbudivý nápis na stromě – tohle byl nejhorší kopec, prý. Pravda, cesta se rovná. Kontroluju pravou nohu. Je v pořádku, statečně a pečlivě našlapuje. Není to tak dávno…

„Zuzko, co tu děláš?“

Cesta lesem mezitím vyústila v asfaltovou silničku skrze chatovou osadu, zpoza jednoho plotu se ke mně hrne bývalá kolegyně Miluška. Ona snad opravdu čeká, že zastavím a popovídám si s ní? Snad vidí to číslo na triku, běžím dál.

Ticho. Skončila jedenáctka písniček spočtených časově na uběhnutí pěti kilometrů, musím přecvaknout na začátek, bez hudby běžet nemůžu, co by tomu řekla moje pravá noha.

And always look on the bright side of life.Come on! Always look on the light side of life…rozebíhá se napodruhé moje hudební jedenáctka a já přibíhám k rozcestí, stojí na něm několik lidí. Kudy dál? Následuju běžce před sebou po cestě doleva, kdosi na mě volá, aha, musím zahnout doprava. Ti závodníci přede mnou běží do cíle, mě ještě čeká jedno kolo.

Jsem tu letos poprvé, trasu neznám. Chtěla jsem se sice původně zúčastnit Babického trailu už v roce 2014, jenže místo toho jsem tehdy skončila na operaci páteře. Vyhřezlá ploténka mi poškodila nervy, dlouho se zdálo, že nenávratně. Bolesti, nemohla jsem pořádně sedět, stát ani chodit. A tak se můj start zpozdil o čtyři roky. Kolik kroků v terénu, naboso, v pohorkách, běžeckých botách musely moje nohy od té doby udělat? Nejdřív hodně vratkých a bolavých, o berlích, pak o hůlkách, vždycky pár kroků a stop, opřít se o strom, někdy si dokonce i lehnout.

Bum. Ležím na zemi. Asi kořen. Zvedám se, sakra, přece vím, že musím pravou nohu trochu hlídat, aby se dostatečně zvedala nad povrch! Pád nejvíc odneslo levé zápěstí, můžu běžet dál, vadí mi jen to zdržení. Nechci, aby na mě museli pořadatelé v cíli čekat.

Potůček, dřevěný mostek, padá mi gumička držící neumělý drdol, motám si vlasy z čela pryč.  A už je tu zase Miluška, čeká tentokrát na cestě, na rozdíl ode mě věděla, že kolem ní poběžím ještě jednou. Usmívám se na ni, neodpovídám na otázky, mizím v lese.

Zase to rozcestí, teď u něj stojí milované známé tváře a fandí mi, bodejť, vy jste doběhli s hodně velkým předstihem.

Zrychluju, teď už se hlídat nemusím, do cíle kousek, dechu a sil mám dost. Pravá noha chvilku běhu naplno musí vydržet. Na poslední chvíli předbíhám dvě závodnice, já snad ani nebudu poslední?  Zázrak i přes to zdržení čtyř let.

Always look on the right side of life… 

ZUZANA PECHOVÁ, autorka knížky Plotýnka a já