Dopisy

Kdo koho zachraňuje

Respekt 36/2018

Lidé dnes rádi vidí ve stromech naše zachránce, ačkoli strom také podléhá fyzikálním zákonům a horko prostě řeší stejně, jako by to řešil kropicí vůz, a stíní stejně, jako stíní slunečník. Měli bychom tedy vidět naše zachránce i v nich. Pokud nám slunečníky a kropicí vozy jakožto řešení připadají směšné, je asi načase jít více ke kořeni problému a omezit svoji uhlíkovou stopu, například přesednout do menších a skromnějších automobilů.

Jakub Holovský

Naše, nikoli české

Respekt 34/2018

Ozývám se v reakci na vaši sympatickou anotaci lákavé knihy Dějiny umění…, na kterou jsem zvědav. Jenže ještě před tím, než se k ní časem dostanu, mě pobavila vaše poznámka o tom, jak teprve „po vztyčení železné opony můžeme mluvit o etnicky čistém českém umění“. Vím, jak jste to myslel, ale každé zevšeobecňování přináší vždy nějakého toho trolla.

I když skupina „českých keltských“ výtvarníků, kterou jsem sestavil v roce 1996 a s ní pak více než 20 let pořádal „keltské výstavy“ na různých místech v Čechách i v zahraničí, je na „oficiální české výtvarné poměry“ úplně na samém okraji zájmu našich současných kunsthistoriků, marná sláva, zúčastnilo se jich více než 300 českých malířů, sochařů, fotografů, atd. (ne úplně neznámých…).

Nesestavil jsem ji jen tak z náhodného rozmaru, ale protože jsem věděl, že jsem sám potomkem irských Keltů (irského vojáka, který v Čechách zůstal po třicetileté válce natrvalo). To jsem ještě nevěděl, o koho jmenovitě šlo – dnes už to vím. Říkám to jako příklad – mluvit o „etnicky čistém českém umění“ je zavádějící i po roce 1945 (i mezi typickými „komoušskými“ výtvarníky – oporami poválečného režimu – byli potomci různých příchozích „odjinud“).

A abych řekl B, když jsem řekl A, tak tím mým předkem byl ten chlapík, co propíchl Valdštejna (po otcovské linii Viking, respektive Norman – vévoda z Évreux přišel do Anglie s Vilémem Dobyvatelem v roce 1066; a po mateřské linii potomek známého posledního irského velkokrále, který předal Jindřichu II. Plantagenetovi vládu nad Irskem). Jsem sice Čech, ale jsem i „etnicky český výtvarník“, když mí předkové jsou v Čechách „pouze“ 350 let? Nebo jsem rodilý Norman a Kelt?

Josef Ryzec

Špatná zpráva pro vegetariány

Respekt 27/2018

Schopnost adaptace organismu na změnu okolí je naprosto zásadní evoluční nutnost. Bez ní bychom zde dnes nestáli. Dělají to i jednobuněčné organismy, nejen mnohobuněčné. Je třeba vidět rozdíl mezi změnou chování a vnímáním / emočním prožíváním bolesti. To jsou odlišné věci, nervová soustava má svá centra bolesti, emocí a stresu ve vyšších etážích (talamus, mozková kůra, limbický systém), které mají všichni obratlovci. Zde můžeme vidět často etický spor, co si vegani myslí o jedení hmyzu. Z čistě biologického hlediska můžete včelu naučit spoustu věcí („ochočit si ji“), to z ní ale nedělá tvora schopného cítit bolest a trpět. V tom je jádro problému.

Celý tento složitý systém nelze v žádném případě srovnávat s kambiem rostlin. Druhá věc je ta, že rostliny mají své plody jednak jako zásobu živin pro svoje pohlavní buňky a jednak jako lákadlo, protože chtějí být sežrány živočichy a odneseny opodál.

Nyní to nejdůležitější – jestli chceme, aby rostliny netrpěly, doporučuji veganskou stravu, jelikož spotřebuje daleko méně rostlin, než kolik sežere dobytek, aby vyprodukoval maso stejného kalorického a výživového objemu. K tomu se vážou obrovské emise (vyšší podíl než všechen transport na světě), 91 procent odlesňování amazonského pralesa (celkově pětkrát více, než působí palmový olej), ale to už zabíhám do detailů. Čím se teď živit, je zřejmé.

V. Hněvsa, student LF UK