Sama na cestách

Stan jsem stavěla za tmy, po dlouhém bloudění Černým lesem u Havlíčkova Brodu. Celou noc na mě pršely přezrálé švestky, snad aby mě připravily na časný budíček v podobě štěkotu neurotického psa a hlasité reprodukce českého metalu.

Po několika nepříjemných chvílích pod žhnoucím ranním sluncem posnídám u cesty makový závin.

„Zbude na mě?“ ptá se postarší kolemjdoucí pán, když mu popřeji dobré ráno.

„Možná. Dáte si?“

„Ne, děkuji. Ale stejně vám řeknu, ta doba se tak mění. Když já byl mladý, schválně jsme spali s dívkami ve stanu pohromadě, aby se nebály, rozumíte. To byl zážitek! A teď si holka klidně vyrazí na cestu úplně sama!“

Nedaleko místní psychiatrické léčebny potkávám vytáhlého chlapce, který pokuřuje cigaretu a sype ze sebe nekonečný proud nadávek. Když se míjíme, podívá se mi zpříma do očí a pronese: „Já si, ty vole, budu zase dneska muset oholit nohy!“

U nádraží mi cikánka vnucuje čtení z ruky. Než se jí vysmeknu, vychrlí: „Do 98 let budete živá, protože máte dobré srdce a o krajíc chleba se rozdělíte.“

Před poledním žárem se ukrývám v rychlíku směr Kutná Hora, kde mě vítají slova české hymny, červené třásně čínské restaurace a nádoba s rozpuštěnými želatinovými bonbony. Cestou do historického centra potkávám skupinu brebentících Italů, kteří svačí bochník šumavy s tabulkou hořké čokolády uvnitř. Když si na hlavním náměstí osvěžuji ulepené končetiny vodou z kašny, někdo se pokouší hrát na rozladěné piano River Flows in You. Vím, že je čas přesunout se jinam. V rychlosti tedy zamávám dvoumetrovému iguanodonovi, právě včas, abych stačila nasednout do vlaku do Kolína.

Po kaskádách rybníků u Havlíčkova Brodu a subtilní architektonické vytříbenosti staveb Kutné Hory působí industriální předměstí Kolína jako nevzhledná jizva na jemné kůži. Ani malebnému historickému středu města se nedaří zaplašit dojem stísněnosti, který ve mně zanechalo přetékající šrotiště, posprejované komíny a přelidněné nákupní centrum. Loudám se periferií s továrnami, kde je nebe počmárané stovkami elektrických drátů, a mířím do blízké přírodní rezervace, což je jen nanicovatý lesík se štěrkovými cestičkami. Vím, že tady nocovat nechci, a vymýšlím únikový plán.

Na nádraží se ke mně přišourá mladík a prosí o cigaretu.

„Nekouřím,“ snažím se o přívětivý tón, ale ne příliš, aby snad nechtěl navázat hovor. Míru však zjevně neodhadnu.

„A je dneska středa, nebo pátek?“

„Pátek.“

„Vážně? Jé, slečno, to jste mi udělala radost, že to zase tak rychle uteklo!“

Vlak mě zanechá v Libici nad Cidlinou. Nad pozůstatky slovanského hradiště právě zapadá slunce. Chystám se přespat na palouku za místní farou. Plány mi překazí žena, která se objeví za plotem nedaleké zahrady. Důrazně mi doporučí, abych se přesunula do kempu na břehu Labe. Prohlédne si mě od hlavy až k patě a dodá: „A sprchy tam taky mají.“

Poděkuji za radu a chystám se zmizet. Paní má ještě otázku: „To vážně cestujete takhle sama?“ Když přisvědčím, přeměří si mě pohledem a pak smutně pokývá hlavou. „Nenapadlo vás třeba, že by to ve dvou bylo přece jen lepší?“

Stan nakonec stavím na soutoku Labe a Cidliny. Usoudím, že několik komářích štípanců je přijatelnou daní za pozorování soumraku nad řekou, takže sedím na břehu, dokud okolní stromy nevysají z oblohy poslední zbytky světla.

Uprostřed noci mě ze spánku vytrhnou zvučné mužské hlasy. „Hele, kámo, tady vyrost nějakej stan. Kam teď budeme chodit chcát?“

Veronika Klápšťová, vysokoškolská studentka