Jmenuje se Vítězslav Klimeš. Jeho jméno jsem našel v kronice města Jičína. (Poznámka ze 7. září roku 1968 o nejděsivějším dni v historii města.)
Před padesáti lety bydlel v domě v Markově ulici 119, nedaleko dnešního motelu Rumcajs, na křižovatce dvou nejdůležitějších výpadovek z města – na Turnov a na Mladou Boleslav. Té křižovatce místní říkali Na Letné.
Ale už se odtamtud dávno odstěhoval a noví obyvatelé nevědí kam. Ví to Václav Bílek, který bydlí ve Vysokém Veselí u Jičína a jehož matku také postřelili na křižovatce. Říká, abychom se poptali ve vesnici D., mezi Jičínem a Novou Pakou.
Žije na konci klikaté cesty. Číslo třicet. Dům se zahrádkou.
Má sedmdesát dva let a šedivé vlasy. Povoláním je autoklempíř, vzezřením zápasník. Na polské „dzień dobry“ neodpovídá. Dívá se nedůvěřivě. Naštvaně si něco bručí pod nos. Celý napjatý dojde k brance a vyhrkne: „Mám husí kůži, když slyším tu vaši řeč.“ Najednou se mu začnou třást ruce a hlas se mu zlomí. „Zmrd zasraná, hajzl, třema dávkama bych ho zabil,“ syčí zlostně.
U telefonní budky
Pamatuje si všechno. Že před padesáti lety byl teplý večer a že všichni byli mladí. Že se jmenoval Jaroslav, ale říkali mu Jarda, bydlel v Zahradnické ulici, jeho matka pracovala jako prodavačka a on byl povoláním modelář. Měl pěkný hlas a byl tím v Jičíně známý. Často zpíval s tanečním orchestrem.
Takže když Jardu viděl, jak se v noci vrací z města, doběhl k němu, aby se s ním pozdravil.
Jarda šel se dvěma dívkami –…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
