Můj terapeut je avatar

Na úvod malý coming out: autor těchto řádek se bojí výšek. Když spolužáci po rozdání vysvědčení spásali třešně na vzrostlém stromě nedaleko školy, držel se jako klíště nejspodnější větve a předstíral, že mu níže položené plody více chutnají. Při plánování rodinných výletů se úzkostlivě vyhýbal rozhlednám a v panelákovém bytě tchyně (7. patro) dodnes odmítá vstoupit na balkon. A tak dále, však víte.

Nebo alespoň zhruba čtvrtina z nás, která podle výzkumů trpí něčím podobným, ví. Všem podobně postiženým pozemšťanům ale teď svitla nová naděje v čerstvě publikovaném výzkumu Daniela Freemana z Oxfordské univerzity. Profesor psychologie nejen objevil nečekaně účinnou léčbu závratí, ale dost možná odstartoval zcela novou éru terapie jako takové.

Nikam nelez

Strach z výšek patří mezi nejběžnější fobie a co do četnosti hravě předčí děs z hadů, pavouků nebo uzavřených prostor. Za hlavní příčinu býval považován nějaký traumatický zážitek z dětství, případně vliv úzkostných rodičů, kteří batolící se ratolest kdysi příliš krotili v objevování výšek a zadělávali tak na budoucího fobika. Nové studie posledních let ovšem naznačují další možné souvislosti.

Zdá se, že lidé trpící závratěmi mají o něco horší rovnováhu a špatně odhadují vertikální vzdálenosti. To znamená, že strach z výšek u nich může plnit jistou ochrannou funkci – mozek se jim formou návalů úzkosti snaží naznačit, ať raději nikam nelezou, protože jsou nemotorní.

Akrofobie, jak se téhle potíži odborně říká,…