Lhát se nemá

Máma se rozhodla, že vezme prarodiče k moři. Konkrétně k moři Baltskému, u kterého už dva roky bydlím a studuji. Prarodiče, těšící se na návštěvu vnučky, ale i severské země, však čekal kulturní šok. Babi s dědou pocházejí z malé vesničky u Domažlic a černochy znali jen z televize. Až doteď. „Dědečku, neukazuj prstem!“ okřikovali jsme dědu při každé příležitosti, kdy zahlédl zástupce jakékoli etnické menšiny, v Dánsku rozhodně běžnější než v srdci Chodska.

Plán na druhý den návštěvy byl jasný: prohlídka hradu, centra města, návštěva pláže. Pak se babi s dědou oddělí a já půjdu s mámou a mým přítelem na večeři, aby se seznámili. Hlavním důvodem pro tohle rozdělení byl fakt, že máma zvládá angličtinu jen okrajově a prarodiče vůbec, a já odmítám tlumočit tři lidi najednou. Bylo ale třeba vymyslet záminku, aby babi s dědou pochopili, proč jdou na večeři zvlášť.

Tento problém vyřešila máma krátce poté, co děda opět začal ukazovat prstem na černochy: „Když na ně takhle ukazujete, tak by to tomu chudákovi bylo u večeře nepříjemný,“ odvětila máma babičce, která se také chtěla seznamovat s mým klukem. Prarodiče zbledli a zezelenali. Na večeři už s námi skutečně nechtěli.

Zbytek procházky místo kochání se krásami dánského městečka prarodiče spekulují o tom, jak to řeknou ve vsi, že jejich vnučka chodí s černochem a – nedej bože –, co když s ním bude mít, slovy babičky, „tak trochu černé dítě“.

Tyhle starosti vyšuměly až ve chvíli, kdy jsme konečně s rodinou na pláži. V Dánsku už dva měsíce pořádně neprší a na severskou zemi je tu překvapivě vedro, a tak i místní fjord není jen pro otužilce. Teplá voda zlákala i prarodiče, kteří se koupají rádi.

Bohužel zapomněli na to, že i tady jsou medúzy, a dědu jedna žahla. Na mámino doktorské uklidnění, že to nic není a bolest musí chvíli vydržet, děda nereagoval. Naopak všem okolostojícím Dánům, kteří mu chtějí nějak pomoct, dramatickým hlasem česky vysvětluje, co se mu stalo: „ME-DÚ-ZA!“ Dánům vysvětluji zase zpět, o co jde. Tu mu někdo podá vodu, tu menší svačinu, a děda pomalu přestává skuhrat. Pomoci chce ještě jeden dobrovolný „záchranář“. „Jeg synes at aloe vera må hjælp,“ podává mi tubičku krému z aloe vera urostlý černoch s plynnou dánštinou. „Meget tak!“ děkuji mu.

Otáčím se k dědovi s tím, že mu namažu ožahlé koleno, ale začne tvrdit, že už to nebolí. Nakonec to nevydrží a vykřikne: „Od toho černocha si nic nevezmu, pošli ho pryč!“ Začínám mít vztek, a nechávám dědu, ať si trpí. Ochotnému muži vracím krém a omlouvám se mu, že je dědeček alergický na aloe vera.

Tento černý gentleman ale připomněl prarodičům problém s vnučkou, že její přítel je možná podobné barvy pleti, a zbytek času na pláži strávili tím, že mi ukazovali a dohazovačsky vychvalovali dánské štramáky se seversky blond vlasy, modrýma očima a bílou, od slunce spálenou pokožkou. Můj nezájem je značně otrávil, z pláže odešli předčasně. „Víš, ona to bude ve vsi pěkná ostuda. Představ si, že bys ho vzala třeba na chodský slavnosti, kde by ho všichni viděli!“ vymlouvají mi mého přítele, jehož ještě vůbec neviděli, když uraženě odcházejí z pláže.

S mámou pak míříme rovnou na dohodnutou večeři s mým přítelem. Vše probíhá v klidu. Když se s mámou loučíme, říkám jí, že teď už babi s dědou může říct, že Martin je běloch s modrýma očima.

Když jsem dorazila domů, přichází mi od ní z hotelu SMS: „Teď už mi ale nejspíš neuvěří. Tak až přijedete na Vánoce, zaplať si místo Martina nějakýho černýho herce, ať je sranda.“

Hm, zkrátka lhát se nemá.

Josefína Sněžná, studentka