Podle Wellsova koloniálního zákona

Angličan H. G. Wells (1866–1946) je autorem románů Stroj času,Ostrov doktora Moreaua a Válka světů, ale psal i kratší prózy. A ať už spadají přímo do kategorie science fiction, nebo se jen opírají o fantastické motivy a prvky tajemna, i v nich se řídil tzv. Wellsovým zákonem, jejž formuloval. A podle kterého má příběh obsahovat jen jeden mimořádný, nebo doslova nemožný předpoklad, zatímco další okolnosti, prostředí i postavy musí být vykresleny realisticky. To je výtečně vidět i v prvním ze tří ohlašovaných svazků jeho sebraných povídek.

V některých fungují jako hybatel děje technické vynálezy (od zmíněného stroje času po primitivní ponorku), v jiných Wells – jinak stoupenec Darwina – objevuje masožravé květiny, chobotnice a jiná tajemná zvířata. V dalších originálním způsobem řeší gotickou záhadu pokoje, ve kterém straší, nebo odvěkou lidskou touhu po nesmrtelnosti. Někdy je však mimořádným prvkem „jen“ tragédie typu nečekané nemoci či smrti a vše se pak až naturalisticky točí nikoli kolem citů, nýbrž peněz, po nichž lační pozůstalí.

Nejen v těchto tématech se však výběr dotýká reálného života víc, než by se mohlo zdát. V textech je zachováno rasistické výrazivo (negřík nebo židáček) a kniha tak zachycuje výstižně Wellsovu dobu. Sluhové jiné barvy pleti jsou v koloniální Británii nejen šikanováni, ale také se do nich kope, zatímco protagonisté jsou privilegovaní bílí muži typu bakteriolog, poručík nebo výtvarník. Ženy tu vystupují pouze…