Nápady mladých milionářů

Mezi třemi sty dvaceti lidmi, které dnes Josef Průša zaměstnává, mají farmáři zvláštní postavení. Nedělají nic se zvířaty ani s půdou, jsou průmyslovými dělníky nového věku a ven na vzduch chodí leda při odpočinkové pauze.

V Průšově podniku vyrábějí 3D tiskárny a není to tak dávno, kdy mladý vousatý podnikatel dělal jejich práci sám. Firmu založil ve dvaadvaceti letech a farma – což je jeho pojem pro výrobní linku – se tehdy vešla na pár regálů v malé komoře pronajatého bytu. Princip je pořád stejný. 3D tiskárna je stroj na výrobu plastových dílů, sama je také z plastových dílů sestavená, a tak se logicky nabízí možnost vyrobit si součástky vlastními silami. Průšovy tiskárny zkrátka tisknou samy sebe.

Platí to i dnes, po šesti letech. Jen s tím rozdílem, že farma zabírá půl patra v sedmipodlažní budově, kterou Průša zabral skoro celou pro sebe. V dlouhých řadách tu na reprodukci svého druhu pracují tři stovky tiskáren. Pod dohledem farmářů produkují díly pro svoje potomky v takovém tempu, že další tři stovky mohou každý den vyrazit v krabicích do světa.

Tempo je dost vysoké na to, aby Průša mohl z Prahy zaútočit na pozici největšího výrobce domácích 3D tiskáren na světě. Přes industriálně vyhlížející sídlo v pražských Holešovicích letos pověsil mamutí billboard, podle kterého jsou jeho tiskárny také „nejlepší na světě“. Smělé tvrzení dokládá sedmi pochvalnými certifikáty z amerických časopisů pro kutily nebo tím, jak po jeho zboží roste poptávka. Tržby by měly letos poprvé překročit miliardu korun a čistý zisk se při pokračování dosavadního vývoje snadno přehoupne přes sto milionů.

Studium na inženýra ekonomie sice Průša kvůli firmě nedokončil, nestihl se ani oženit, ale jinak vypadá jako chodící návod na úspěch. Na dvoře mu parkuje elektrické BMW, časopis Esquire ho láká do soutěže Muž roku a v letním rozpisu služebních cest má v jednom týdnu Detroit a Tokio. Co se dá od lidí jako Průša, kteří stihli prožít svůj americký sen před dosažením třicítky, okoukat?

Ať to přijde samo

Kdo viděl domácí 3D tiskárnu v chodu, dojde mu, že nejde o žádnou nepochopitelnou vědu. Vede do ní plastová struna, uvnitř se plast roztaví a horká hmota steče do trysky, uchycené v pohyblivém rámu nad deskou z tepelně odolného materiálu. Když tryska dostane zadání z počítače, začne podle něj tancovat do všech stran a vrstvit horký plast do požadovaného tvaru. Vtip je v tom zkonstruovat tiskárnu tak, aby uměla výrobek stvořit dostatečně přesně a bez poruch. Když se to povede, tiskař si může doma vyrobit během pár hodin libovolnou plastovou věc, od úchytek na ručníky až po funkční pistoli. Programy, kterými se 3D tisk řídí, jsou dnes už tak jednoduché a intuitivní, že je zvládne pochopit malé dítě během půl hodiny.

Průša tento svět objevil už jako teenager, když zatoužil mít na svém hudebním mixážním pultu vlastní barevné ovládací knoflíky. Otec – zakladatel malé nábytkářské firmy – ho odmalička vedl ke kutilství, kvůli manuální zručnosti ho posílal i do kurzu vyšívání. Díky známým v servisu počítačů, který sousedil s rodným domem, měl Průša včas i pokročilé znalosti z informatiky.

K tomu, aby dal dohromady svou první 3D tiskárnu, to stačilo, žádné konstruktéry ani pokročilou strojařinu nepotřeboval. Postavil ji podle návodu, který na web pověsili britští průkopníci včetně všech plánů a tvarů součástek, v zájmu toho, aby se nová technologie šířila světem. Díly se už tehdy sháněly tak, že si je člověk nechal na jiné tiskárně vytisknout. Britové dali na web vše i s tipy, kde a jak díly tisknout, a co si dokoupit v železářství. Novátorský stroj na výrobu věcí byl pro kutilskou rodinu Průšů zjevením, dalo se na něm ale také hned vydělávat. Kompletní sada dílů šla koupit za pět set dolarů na eBay, ale jakmile ji jednou dal někdo dohromady, mohl přeskočit na stranu prodávajících.

Průša takto vytiskl a prodal díly na zhruba sto tiskáren a při výrobě postupně přicházel na to, jak stroj zjednodušit. S inovacemi Britové počítali – právě proto vše uvolnili na web. Na dvacátníka to zní jako stěží uvěřitelný průlom, ale Průšova verze se nakonec stala tak populární, že původní model úplně zastínila.

Poslední čtyři roky ji prodává už nikoli nadivoko po součástkách, ale jako hotovou věc v krabici, za kterou je regulérní sériová výroba. Hotový kus s možností kdykoli napsat nebo zavolat na helpdesk, s jedním kotoučem plastu a s pytlíkem medvídků Haribo jako dárek dnes stojí bezmála sedmadvacet tisíc korun, polovina produkce směřuje do USA.

Když se Průša ohlíží za dosavadními výsledky a hledá, jaká z nich plyne lekce pro jeho případné následovníky, dochází k triviál-
ně znějící poučce, na kterou prý ale mnoho startupů v počátečním nadšení zapomíná. A sice že podnikat se dá jen s funkční věcí nebo službou, která přinese zákazníkům nějaký užitek, a proto za ni budou ochotni platit. „Když děláš něco dobrýho, tak to lidi chtěj,“ shrnuje Průša, podle něhož mnoho začínajících firem dělá chybu v tom, že se snaží vyvolat poptávku po něčem, co ještě ani pořádně neexistuje.

Nejlepší kontrolou, jak dobrá je tiskárna, je mimochodem samotná Průšova farma. „Kdyby byl někde zádrhel, farmáři by mi to rychle omlátili o hlavu,“ říká mladý továrník a rozvádí svoji myšlenku v další zobecňující moudro, podle kterého by všem firmám prospělo, kdyby měly možnost si svůj produkt na vlastní kůži vyzkoušet.