Moje velká česko-korejsko-kanadská svatba

Je pět ráno, a já – i bez do mozku se vpíjejícího zvuku budíku – vylézám z postele. Cestou do koupelny procházím kolem pokoje, kde spí můj táta a jeho žena, v dětském pokoji na palandě se roztahuje můj syn a na koberci pod ním pochrupuje moje nejlepší kamarádka.

Pod námi, ve zrekonstruovaném suterénu, spí rodina mého stále ještě snoubence, který se tísní na příliš malém gauči v obýváku. Půlka návštěvníků domu přiletěla z Jižní Koreje a půlka z České republiky, aby se dnes v kanadském Edmontonu zúčastnili naší svatby.

Tomuhle velkému dni předcházel rok a půl trvající vztah přes oceán, tedy na dálku. Potkali jsme se na Tinderu v Praze, kde jsem zapíjela konec jednoho velkého kamarádství a on si užíval poslední den dovolené před návratem na vojenskou základnu na Ukrajině, kam byl na půl roku vyslán. Přežili jsme nejen několik opravdu dlouhých pauz v držení se za ruce, zato vyplněných hodinami na Skypu nebo Messengeru, ale taky smrt mojí mámy a ostrý nesouhlas se sňatkem ze strany korejské rodiny.

Jelikož my, snoubenci, jsme oba zápaďáci, kulturní rozdíly se netýkaly až tak nás dvou jako spíš jihokorejské části rozvětvené rodiny. Rodiče se báli, že coby Nekorejka nebudu rozumět rodinným zvykům a tradicím. Ale to vše je překonáno. I za pomoci ginu s tonikem, který jsme společně každou noc od pátku třináctého zhruba týden před obřadem – i za cenu občasné kocoviny – popíjeli.

Dnes ale kocovinu nemám. Dívám se na obličej muže, jenž mě před tři čtvrtě rokem požádal o ruku a právě na gauči skřípe zuby a chrápe, a necítím ani snítko pochybnosti o tom, zda děláme správnou věc a se svatbou to příliš neuspěchali. Nemám ale čas na melancholické rozjímání, musím ještě objet pár supermarketů a nakoupit kytky na stoly a slavobránu. Tyhle věci na svatbu, která se koná venku, organizuji sama – a musím přichystat tak nějak všechno. Nejsem na to ale úplně sama; kamarádka, která přiletěla na tu slávu z Česka, se stala i tou nejlepší svatební organizátorkou.

Nákup kytek dopadl dobře. Zatímco svatební pugét stál skoro 300 dolarů, za květinovou výzdobu na osm dlouhých stolů, slavobránu a do tří velkých váz rozmístěných různě po zahradě jsem zaplatila zhruba polovinu.

Všechno je připravené, začínám ale stejně panikařit. Obřad začne za pár hodin, profesionálky, které jsem si objednala, aby mě udělaly hezkou a učesanou, dorazí za půl hodiny, a já prostě musím sebekriticky uznat, že se mi nepodařilo zhubnout do šatů, koupených ještě předtím, než jsem přestala kouřit. Od té doby jsem nabrala „krásných“ deset kil!

Vybíhám z domu, skáču do auta a uřícená se vřítím do obchodu, kde z ramínek strhávám dvoje bílé šaty, s velikostí pro malého slona. Paní u zkušebních kabinek poslouží jako družička; pomáhá mi do šatů, zapíná je… Nakupující muslimky souhlasně přikyvují, prý vypadám krásně. Když ze mě vypadává, že se za dvě hodiny vdávám, dostávám padesátiprocentní slevu. A tak mám šaty za třicet dolarů a doma jsem ještě před příchodem vizážistky, kterou vítám s ginem a tonikem v ruce.

Pak už jde to v rychlém sledu. Nervozita mě málem donutí nechytit se tátova rámě a zůstat stát před dveřmi; děsí mě moment, kdy mám vyjít ven, mezi všechny přítomné. Není ale zbytí, u slavobrány mě s láskou v očích očekává muž mého života, a v tu chvíli jako bychom tady byli jen my dva. Dvě kouzelná slova, dva prsteny a jeden úžasný polibek a už kolem nás létají úsměvy, bubliny z bublifuků a slova gratulace. Když se pak večer chystám do postele, cítím, že se něco změnilo a že jsme začali cestu, která nás zavede na úžasná místa.