Mladí muži s pilou

Letos v dubnu odstranilo vedení americké technologické společnosti Google ve vší tichosti z etického kodexu firmy legendární heslo „Don’t be evil“, tedy „Nepáchej zlo“. Slogan byl součástí image firmy od počátků, zakladatelé ho využili i v roce 2004 při uvedení Googlu na burzu. Budoucím akcionářům tehdy napsali dopis, jemuž se začalo říkat Don’t Be Evil Manifesto, Manifest o nepáchání zla. „Silně věříme tomu, že z dlouhodobé perspektivy nám bude jako akcionářům i v širším kontextu lépe s firmou, která koná dobro ve prospěch světa, i když to bude znamenat, že si odepřeme krátkodobé zisky,“ líčili tehdy mladí programátoři Larry Page a Sergey Brin svou vizi.

Vymazání motta je více než symbolické, idealismus však od té doby trochu zkorodoval. V době, kdy Google měnil kodex, čelil protestům vlastních zaměstnanců proti účasti firmy na zbrojních programech Pentagonu v hodnotě čtvrt miliardy dolarů ročně. Petice proti nasazení umělé inteligence ve prospěch armády nasbírala tři tisíce podpisů a firma oznámila, že smlouvu neprodlouží. Následovala vůbec největší antimonopolní pokuta v dějinách lidstva, kterou Googlu udělila Evropská unie; navíc již druhá. I rekordní suma 4,3 miliardy dolarů ovšem představuje pouhých pět procent finančních rezerv mamutí firmy.

„Google hlasitě protestuje, ale částku považuje za součást nákladů spojených s podnikáním. Všechno zůstane při starém,“ konstatoval The Economist. A „při starém“ není pochvala. Týdeník je známý obhajobou konkurenčního prostředí a volných trhů. Dnešní internetové giganty Google, Amazon, Facebook, Apple nebo Microsoft jsou však dávno spíše symbolem neprůstřelných monopolů, proti jejichž rostoucí moci se zvedá čím dál větší odpor.

Internetová destrukce

Silicon Valley je stále plné malých firem bojujících o své místo na slunci. Tím se však stále častěji rozumí především vypiplání malé firmy do stavu, kdy ji za tučnou částku odkoupí některý z pěti jmenovaných gigantů. Jako koupily Skype. Nebo WhatsApp. Nebo YouTube. Nebo Instagram.

Stížnosti na technologie se přitom valí z různých stran. Proti aplikaci Airbnb, jež pomáhá turistům ubytovat se místo hotelů v soukromých pronájmech, se v turistických centrech pořádají demonstrace domorodců, kteří nestačí na stoupající nájmy. Digitální taxislužba Uber čelí soudním řízením, zákazům a střetům s běžnými taxikáři. Na bílé klimatizované autobusy, jež křižují San Francisco a svážejí do práce zaměstnance firem Apple a Google, házeli v lednu rozzuření demonstranti kamení a několik z nich vyřadili z provozu.

Za okamžik, kdy se – alespoň ve Spojených státech – po letech obdivu podnikatelských hvězd ze Silicon Valley rozpoutal tzv. techlash, prudký odpor proti technologiím a technologickým firmám, je považováno loňské vydání knihy Move Fast and Break Things (Postupuj rychle a rozbíjej) Jonathana Taplina.  Internetovým gigantům se v souladu s názvem připisuje rozkol celých sektorů tradiční ekonomiky, prudký vzestup majetkových rozdílů, dokonce podkopávání základů západní demokracie. Mimo jiné proto, že rozvrátily svět tradičních médií a jejich obsah na sociálních sítích nahradila nenávist a konspirační nesmysly. Kritika pronikla do nejvyšších politických sfér a zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg dost možná strávil v posledních měsících stejné množství času řízením firmy jako výslechy před vyšetřovacími komisemi, jež zkoumají vměšování cizích mocností do demokratických voleb skrze sociální sítě. „Mnozí z nás poprvé zakoušejí, jak křehká je společnost po tak silné dávce internetové destrukce,“ píše novinář Noam Cohen v knize The Know-It-Alls (Všeználci).

Všechna obvinění jistě nejsou spravedlivá a digitální technologie bezpochyby přinesly mnoho dobrého. Komunikační bariéry byly v mnoha ohledech strženy, svět propojen, úzká hrdla globální ekonomiky proražena a třecí plochy obroušeny. Podle původních představ hackerské komunity, v jejímž středu se dnešní technologická revoluce utvářela, je právě tohle vytoužené dobro. Původní soužití počítačů a zapálených, matematicky nadaných introvertů bývá líčeno jako téměř erotický vztah. Počítače byly vnímány jako ekvivalenty lidské mysli očištěné od tělesných omezení a sociálních vazeb. Pokud hacker dokonale ovládl programovací jazyk, stroj se mu plně podřizoval a zároveň ho bylo možné dokonale pochopit. Hackeři budovali svět ideální inteligence. Počítač vyřeší vše, co v lidské společnosti kvůli její iracionalitě nefunguje.

Jeden zádrhel

Hackerská kultura dobra skrze technologii pořád existuje. Mnozí inženýři v Silicon Valley stále věří, že rozvojem výpočetní techniky budují lepší svět. Reportér týdeníku The New Yorker George Packer před pár lety líčil, jak jeden z mladých inženýrů technologické firmy v Silicon Valley odmítl opustit pracovní stůl ve chvíli, kdy dorazil na návštěvu prezidentský kandidát Barack Obama. „Moje práce pomáhá světu víc, než bude kdy schopen kterýkoli politik,“ vysvětlil a programoval dál.

Technologické šíření dobra má nicméně jeden zádrhel. Zdá se, že na rozdíl od předchozích revolucí neobdařuje lidstvo mnoha skutečně novými nástroji. Klasická průmyslová revoluce přinesla možnost létat nebo se rychle přepravovat z místa na místo. Digitální pokrok většinou „jen“ umožňuje snazší distribuci výsledků lidské činnosti. V žargonu Silicon Valley se tomu říká kreativní disrupce, v praxi to znamená rozbití tradičních ekonomických vazeb, kdy zisk nakonec končí v účetnictví firem, jež kontrolují internet. Hudebníci tak nadále skládají hudbu, ale kvůli digitalizaci se v podstatě zhroutil hudební průmysl a zisky tečou do kapes internetových firem. Turisté nadále jezdí do Barcelony, ale jejich ubytování z velké části organizuje firma v Silicon Valley, k níž teče významná část příjmů. A technologové už mají namířeno na další obory: právě proměňují budoucnost automobilového průmyslu i dopravy.

Podle autora zmiňované knihy The Know-It-Alls problémy nastaly ve chvíli, kdy se původní idealismus zkřížil s možnostmi chladnokrevného byznysu. Technologické firmy jsou jako ledovce. Nad hladinou jde o službu veřejnosti, zdánlivě zadarmo. Jejich fungování ale finančně jistí zanořený obchod s osobními daty a cílenou reklamou. Uživatelé firmám „platí“ informacemi o sobě a svém chování –  nebo také obsahem, který láká zase další zákazníky. Chundelaté kočičky vypustili na Facebook sami uživatelé, Zuckerberg a jeho lidé nemuseli hnout prstem.

Únik ze světa

V digitálním světě navíc funguje tzv. síťový efekt, který způsobuje, že vítěz bere vše. Sociální sítě dávají smysl pouze tehdy, když je používá velký počet lidí. Facebook dnes shromáždil přes dvě miliardy uživatelů a žádný další se nepodařilo vytvořit; Google se svým pokusem Google+ by mohl vyprávět. A majitelé ani investoři se netají cílem koncentrovat vše do rukou osvícených technologických géniů. Mluví o „kreativních monopolech“, jež jediné jsou schopny správně investovat do budoucího pokroku; někteří dokonce tvrdí, že jsou schopny samoregulace.

Před očima se tak rodí nová třída disponující obrovskými finančními zdroji a z toho plynoucí mocí. V reportážích ze Silicon Valley periodicky vystupují od společnosti odtržení mocní podivíni, kteří nevěří „iracionálně řízeným vládám“ ani jiným společenským strukturám. Touží rychle směřovat vpřed a narušovat nedokonalý svět – nebo z něj rovnou unikat. Spoluzakladatel Googlu Larry Page před pár lety navrhoval založení nezávislých komunit, jež by se neřídily zákony a v nichž by se testovaly technologické vymoženosti. Peter Thiel, zakladatel PayPalu, zase investuje do vzniku umělých ostrovů, jejich komunity by byly mimo jurisdikci jakékoli vlády. Thiel ostatně považuje Google a Amazon za monopoly, jež mohou dnešní vlády časem klidně nahradit.

Jinými slovy, několik jednotlivců za pomoci obrovských finančních prostředků deklaruje cílenou destrukci co největšího množství zaběhaných způsobů organizace společnosti s tím, že výsledek bude všem ku prospěchu. Název zmíněné knihy Postupuj rychle a rozbíjej je vlastně ve skutečnosti mottem firmy Facebook.

Aby však společnost podobný princip přijala, musí pevně věřit, že není čeho se bát. Že rozbité bude vždy nahrazeno něčím novým. A z nějakého důvodu, který není snadné racionálně obhájit, to nové bude lepší než to staré. Úspěšní mladí muži tak sedí na společné větvi a občas něco odříznou; nic se přece nemůže stát. Přítomnost možná není dokonalá, ale zítra bude nevyhnutelně lépe. Globalizace a její technologický rozměr do tohoto schématu dobře zapadají.

Svět běží sám

Americký historik Timothy Snyder si tohoto jevu všímá ve své nejnovější knize TheRoad to Unfreedom (Cesta do nesvobody). Nazývá jej politikou nevyhnutelnosti a ukazuje, že v západní politice a myšlení se tento pohled znovu naplno projevil od devadesátých let jako výsledek sebevědomí plynoucího z vítězství ve studené válce. Dobře je patrný třeba v tehdy populární tezi o konci historie, kdy se liberální demokracie v kombinaci s kapitalismem ukáže být jasně vítězem souboje o nejlepší uspořádání společnosti. A nástup technologických firem s jejich digitálním řešením všech třecích ploch se datuje do stejné éry devadesátých let. Snyder zdůrazňuje, že americká varianta politiky nevyhnutelnosti má právě podobu technologického a kapitalistického optimismu. Evropská varianta se díky zkušenosti 20. století projevuje ve formě víry v nevyhnutelné oslabování národního státu a v integraci.

Zpětné čtení bestsellerů z přelomu tisíciletí přitom nabízí nejedno překvapení. I tehdejší optimisticky naladění autoři viděli, že nové trendy přinesou zásadní problémy. Thomas Friedman, jeden z nejznámějších věrozvěstů technologiemi poháněné globalizace, například ve svých knihách opakovaně varoval, že rodící se svět bude fungovat pouze ve prospěch těch, kteří se dokážou učinit nepostradatelnými – vše, co lze někoho naučit, se totiž zároveň dá analyzovat, digitalizovat, automatizovat a centralizovat. V knihách, jako byl svého času Friedmanův bestseller Svět je plochý, se pouze neříká, jak učinit nepostradatelnou většinu populace, když ta je z definice průměrná, a tudíž zaměnitelná.

Politika nevyhnutelnosti vnucuje i pocit, že směřování světa nelze ovlivnit. Běží více méně sám, a je to tak dobře. Politici se posouvají do středu, začínají se sobě podobat jako vejce vejci a proměňují se v manažery. Dnešní populistická hnutí na Západě jsou složité fenomény, ale lze je vnímat také jako vzpouru proti takovému pojetí sofistikované bezmoci. I technologický kvapík Silicon Valley je možné vnímat jako nevyhnutelný – nebo ho lze zklidnit tak, aby skutečně sloužil ku prospěchu širokých vrstev a přestal kumulovat majetek a moc v rukou hrstky nejúspěšnějších, jak se stále častěji ozývá.

Společnost má po ruce zákony a daňové páky, musí je však být ochotna použít. Vlády mohou změnit model fungování molochů, jejichž velikost a moc začínají mnohým nahánět hrůzu. K dispozici jsou třeba zkušenosti z dob, kdy bylo nutné dostat pod kontrolu ropné nebo dopravní monopoly. Reformu je možné nastavit tak, aby Silicon Valley nepřestalo vydělávat a nezhroutilo se – tak jako se kdysi nezhroutily dodávky ropy či distribuce elektřiny. A menší finanční síla stávajících firem povede mimo jiné ke zvýšení konkurenčního prostředí. Druhou variantou je, že technologické firmy skutečně projeví citovanou schopnost seberegulace neboli pud sebezáchovy. The Economist před časem pohrozil, že pokud Silicon Valley nepřijde samo k rozumu, „Facebook skončí jako regulovaná firma s příjmy o osmdesát procent nižšími než dnes. Jak by se vám to líbilo, pane Zuckerbergu?“