Polabí v minulosti oplývalo nejen komíny pivovarů, jak je připomíná například Bohumil Hrabal v Postřižinách, ale také komíny cukrovarů. A s komíny jsou spjaty i úzkokolejné dráhy, po kterých parní lokomotivky s vagony svážely cukrovou řepu. Technický a řemeslný um předků se snaží připomínat František Souček (69), který v areálu rodinného statku ve středočeské Činěvsi buduje muzeum zemědělských strojů včetně řepařské železnice zvané Dymokurka.
Proč Dymokurka vůbec vznikla?
Souviselo to s rozmachem pěstování cukrové řepy ve zdejším úrodném kraji, hlavně v 19. a první polovině 20. století. V okolí Dymokur, Činěvsi, Křince, Městce Králové a dalších zdejších měst a obcí byly kvůli tomu částečně vysoušeny dokonce vodní plochy z rozsáhlého komplexu rybníků, budovaných už Jakubem Krčínem. To, jak důležité cukrovarnictví bylo, dokazuje také počet cukrovarů – v okolí jich fungovalo 15. Včetně toho dymokurského, který vznikl jako rolnický akciový podnik v roce 1871.
Když jej pak Czerninové, majitelé místního panství, převzali, řešili, jak svoz z různě vzdálených řepných polí do cukrovaru co nejvíce zefektivnit. A protože to bylo ve století páry, volba padla právě na železnici – úzkokolejku. Nutno podotknout, že rozhodnutí sice padlo, ale ještě pár let trvalo, než pro provozování úzkorozchodné, 600 milimetrů široké železnice získali povolení.
Kdy to tedy přesně bylo?
V roce 1902 se rozjely první…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
