Dopis z Lichtenštejnska

Když jsem se vrátila ze své poslední cesty, byla jsem na sebe hrdá, že jsem prošla celou zemi pěšky. Navštívila jsem ale třetí nejmenší zemi v Evropě a šestou nejmenší na světě.

Lichtenštejnsko je knížectví s 37 tisíci obyvateli, jeho 160 kilometrů čtverečních je zaklíněno mezi Rakousko a Švýcarsko. Území koupili a sjednotili na začátku 18. století Lichtenštejnové, rod, jehož jméno v Praze nesou rovnou dva paláce a který byl na českém území významný stejně jako Schwarzenbergové či Sternbergové. Po druhé světové válce je čekal podobný osud jako další aristokratické rodiny. Na základě Benešových dekretů jim byl vyvlastněn všechen majetek – dnes by se jednalo o pětinu území celé Moravy, tedy třicetkrát tolik, než je rozloha Lichtenštejnska. To už se tak snadno pěšky ujít nedá.

Cesta od jižní hranice Lichtenštejnska na sever začala ještě ve Švýcarsku, kde se nachází jediná blízká železniční stanice. Stát, který je mnohdy považován za sedmadvacátý švýcarský kanton, využívá leteckou i železniční síť svých sousedů. Po přechodu hraniční řeky Rýn se rozprostírá první lichtenštejnská vesnice Balzers. Je to jedna z 11 obcí, z nichž zatím žádná nedosáhla počtem obyvatel na status města. Vesnice jsou malé a učesané. Typické alpské domy s muškáty přetékajícími z oken tady nahradila moderní, střízlivější architektura, která ovšem není o nic chudší. Právě naopak vyvolává pocit, že lidé do svých příbytků investují jak čas, tak i nemalé peníze.

Bohatství viditelné ve veřejném…