Anketa: Měla rezignovat porota státní literární ceny

Osobně považuji formu za nešťastnou: buď měla odstoupit komise jako celek s jasným vyjádřením, nebo jako celek zůstat, protože je složená z výrazných a důvěryhodných osobností, které mají vysoký profesní i morální kredit. O politické situaci v České republice, o populismu a tíhnutí k novým formám totalitarismu a ekonomického pragmatismu i v ostatních zemích (nejen) východní Evropy, o nebezpečném směřování přece víme dlouho. Proto překotné rezignaci nerozumím: Proč tedy členové členství v komisi vůbec přijímali? Právě proto, že daná politická situace je známa už pár let, je nesmírně důležité neopouštět pozice, kde společně můžeme bránit důležité hodnoty, v tomto případě prosadit kvalitní a odvážnou literaturu, která nelže. Ještě nejsme v situaci Polska, Maďarska, Ruska, Běloruska, kde jsou do komisí vybíráni a komisemi podporováni pouze loajální autoři. Pokud nyní rezignujeme, nastává doba apatie a normalizace a stojíme naopak na straně těch, kteří místo otevřené demokracie chtějí uzavřenou společnost, místo tolerance hysterii, místo svobody cenzuru a novou podobu totalit. A pokud někdo myslí svůj protest skutečně vážně a je zároveň nositelem této ceny, měl by ji vrátit.

Bezprostředně padne rozhodnutí čtveřice porotců na oceněného laureáta, kterého vybrali už před svým odchodem. Jde vůbec za takových okolností cenu převzít? Rozhodnutí Petra Hrušky a ostatních porotců chápu, ale považuji je za velmi unáhlené. V současné době se mi naopak zdá důležité držet kvalitu a nezávislost takových ocenění, ať už v kontrastu k morální devalvaci například státních vyznamenání prezidentem Zemanem nebo obecně jako jeden z nemnoha posledních způsobů, jak se bránit současné relativizaci základních hodnot. V porotě zasedly respektované a nezávislé osobnosti, státní cena není pod politickým tlakem, to všechno se může rychle změnit a literární ocenění ztratí svůj smysl. Záleží na tom, jakými osobnostmi ministr kultury porotu doplní.

Pánů Hrušky a Bílka si vážím jako seriózních mužů a lidí kultury. Neznám podrobné zdůvodnění jejich rezignace, ale chápu ji nejen jako protest proti moci spočívající na podpoře komunistů, ale i jako projev touhy po čistotě, jež nemá ani vzdáleně nic společného s aktivitami, které se současnou vládou souvisejí. Právo na takový krok nelze zpochybňovat. Současnou českou literaturu nepoškodí – tvorba nezávisí na státních cenách ani na kvalitě poroty pro jejich udílení. Dodávám, že zkušenost mě naučila mravní pohnutku v konkrétní situaci odlišovat od obecného rezistentního gesta. Můj známý ostře kritický vztah k dnešní vládě mi proto dovoluje setrvat v neplaceném poradním sboru ministra kultury pro Národní divadlo, dokud budou mé rady prokazatelně respektovány.

Gesto vzdoru Petra Hrušky je pochopitelné – vyjadřuje stanovisko mnohých z nás, frustrovaných ze současné vlády vedené trestně stíhaným člověkem a založené na podpoře komunistů. Naprosto chápu, že nechce svou účastí legitimovat, co není v souladu s jeho přesvědčením. Odstoupením upřel do nejvyššího patra literatury reflektor pozornosti, což je nanejvýš potřebné – volba laureátů Státní ceny je i signálem o české společnosti, například směrem do zahraničí. Zdá se mi však předčasné obávat se negativního dopadu na nebývale zdravý organismus současné české literatury. Rozhodující teď bude, kdo zaujme uvolněná místa a jak proběhne příští hlasování. Vzhledem k důvěryhodnosti osobností, které v porotě zůstaly, se však o případném politickém tlaku rozhodně dozvíme. A pak by bylo teprve zle.

Jestliže se ve společnosti děje něco nepatřičného, či dokonce odporného, je čas na symbolická gesta. Pragmatik odpoví, že jsou zbytečná a ničemu nepomohou, ale my pravdoláskaři, sluníčkáři a brněnskokavárenští povaleči víme, že se ve společenském organismu, který se belhá v dějinném čase, neztratí. Činí-li symbolické gesto básník, je třeba obzvláště zpozornět, neboť on umí vidět, jakým duchem se co nese, a jeho předtuchy bývají přesné. Básník Petr Hruška a tři další udělali dobře a patří jim velký dík, i navzdory tomu, že uvolněné pozice mohou obsadit kreatury normalizačního typu a česká literatura se tak může opět dělit na oficiální a neoficiální. Jen drobné povzdechnutí: Škoda že toto skvělé gesto nebylo více uvedeno ve známost. I já se o tom dozvěděl až od vás.

Oč tady běží, je nezávislost literatury – literárních cen i spisovatelů. To může garantovat jedině rozdělení rolí (Dvě těla krále – esej o politických a teologických idejích středověku od Ernesta Kantorowicze). Vláda se nesmí vnímat jako stát (ministr není ministerstvo), ale zaručit politickou neutralitu členů komise. Podpora komunistů tuto nepsanou dohodu narušuje. Rezignace členů komise proto mají opodstatnění, neboť připomínají vládě, aby se do kultury nevměšovala politicky, ale pouze administrativně. Míč je nyní na straně vlády, zda bude respektovat demokratické rozdělení rolí. Jestliže se tak nestane, budou tyto demise prvním aktem „partyzánské války“, která bude trvat tak dlouho jako podpora komunistů.

Na věcné a procesní rovině žádný. Do poroty přijdou jiní erudovaní lidé a vynikající díla české literatury budou i nadále vyzdvihována a oceňována.
Na symbolické rovině ale krok Petra Hrušky a dalších tří porotců významný je. Minimálně jako signál o tom, že spisovatelská a literárněvědná obec cítí spoluzodpovědnost za stav společnosti a politickou kulturu v zemi. V devadesátkách bylo pro spisovatele bezmála povinné odmítnout roli „svědomí národa“ a velká část z nich tak veřejně a náležitě hlasitě činila. Asi právem, obrozenecký koncept nelze resuscitovat. Dnes patrně postačí, když spisovatelé národu připomenou, že nějaké svědomí vůbec existuje. Ministr kultury označil tento krok porotců za neuctivý. Mně osobně přijde vrcholně neuctivé, že si něco takového dovolil.

Považuji rozhodnutí Petra Hrušky i dalších odstupujících za úctyhodný čin, který odpovídá vážnosti situace. Plně chápu osobnosti, které se nemohou ztotožnit s faktem, že nám třicet let po listopadu začali spoluvládnout komunisté, a nechtějí proto nadále působit v instituci spojené s vládou, na níž se KSČM smluvně podílí. Nerozumím názoru další porotkyně Evy Klíčové, která v reakci na rezignace uvedla, že jsou bezúčelné a pokrytecké a že komunisté už nejsou žádnou hrozbou. A šokovalo mě vyjádření ministra kultury Antonína Staňka, který rezignace označil za neuctivé, a hovořil dokonce o tom, že rezignující porotci si berou Státní cenu za literaturu jako rukojmí. Doufám, že mezi „kvalitními odborníky“, jež chce ministr navrhnout na místa „neuctivých“, tentokrát nepadne třeba jméno Karla Sýse.

Svědomí máme každý to svoje a jen jedno a je vždycky povznášející vidět, že se jím někdo řídí. Proto každé hlasitější upozornění na to, že nám teď opět vládnou komunisté, není marné. V tomhle smyslu má odstoupení porotců vliv na celou společnost. A pokud jde o vliv na českou literaturu, tak ten bude jistě také kladný – skvělý básník Petr Hruška coby předseda poroty teď nebude muset pročítat a posuzovat haldy cizích knih a bude mít víc času na vlastní básně. Navíc bude zajímavé sledovat, kdo zaujme místa protestujících porotců.

Na českou literaturu to nebude mít vliv žádný; i státní cena na ni má vliv jen dílčí a vnějškový. Moje rezignace je gesto, tedy znak, který nabývá význam teprve v kontextu, v němž se ocitne, a podle ochoty vnímatele si jej nějak vyložit. Není namířeno proti ministerstvu kultury a už vůbec ne proti české literatuře. Je to ale „státní“ cena a při současné sestavě těch, kdo stát reprezentují, se nechci na rituálech, kterými se státní aparát projevuje, podílet. Porota je kolektivní orgán a rezignuje-li předseda a pak i další členové, nelze zůstat sedět a čekat, kdo je vystřídá. Představu, že stát či společnost je stroj, v němž plníme roli součástek, které, když selžou, budou nahrazeny jinými, nám komunistická ideologie nutila čtyřicet let. Nyní je zpět, jen metaforu stroje nahradila firma.

Myslím, že rozhodnutí odejít z poroty prospěje české literatuře. Cynicky by se dalo říct, že si tak veřejnost ceny aspoň všimne. Ale nejsem cynik. Doufám, že z toho vznikne diskuse o mravní odpovědnosti literatury. Petr Hruška nám všem připomněl, že cena, která byla udělena mimo jiné Ivanu Divišovi, Josefu Škvoreckému a Ludvíku Vaculíkovi, má veřejný význam, a že to, co se jí vyznamená, je víc než jen umělecký výkon. Hruškovu rezignaci čtu jako nezištný protest politicky svědomitého umělce. Výtku, že se tím snad cena nebo literatura bere jako „rukojmí“, nechápu. Nikdo tou rezignací nečinil nátlak na nikoho. Každý se může a měl by se individuálně rozhodnout, s jakou porotou, s jakou vládou a s jakým uměním se chce ztotožnit. Petr Hruška nás všechny znovu upozornil na tuto vzácnou samozřejmost.

Žádný. Nezávisle na našem odhodlání odejít a ovšem i na odhodlání těch dalších pozůstat budou vznikat silná a slabá literární díla. Drobný chvilkový vliv to možná bude mít na takzvaný literární život. Najdou se lidé, kterým náš odchod bude blízký, protože v něm vycítí zápas (jakkoli směšný) o vlastní svědomí a vzdor (jakkoli chatrný) proti hrozivě narůstajícímu politickému úpadku. Najdou se lidé, kterým náš odchod bude vzdálený, protože v něm uvidí prázdné gesto, politickou pošetilost, neslušnost a útěk od rozdělané práce. Najdou se lidé, kterým náš odchod bude cizí, protože se přece nic neděje. A najdou se lidé, kterým náš odchod bude vysloveně protivný, protože budou mít pocit, že je svým nepatrným činem snad také k čemusi vyzýváme. No a pak přijde srpen a houby.

Na českou literaturu to vliv mít nebude. O laureátovi je letos rozhodnuto a pro další roky věřím, že se podaří porotu kvalitně doplnit. Paradoxně se teď o ceně mluví, doposud byla skloňována hlavně mezi literáty. Jako punc kvality rezonovala i v zahraničí, právě proto, že o jejím udělení rozhoduje komise oproštěná od jakýchkoli tlaků. Doufejme, že se kvůli této kauze nedostane do hledáčku politiků a nedojde k její devalvaci, jaké jsme svědky u „hradních“ vyznamenání. To byl též důvod, proč jsem se rozhodl v komisi setrvat. Když vidím, jak parlamentem procházejí návrhy extremistů a předseda podvýboru pro vyznamenání si plete Síse a Sýse a piloti RAF podle něj pouze plnili rozkazy, byla by politizace ceny pohromou. Jakkoli tedy sdílím pohled kolegů na současnou garnituru, rezignaci na veřejné angažmá obecně nepovažuji za dobrý krok.