Věk narcisů

Rubrika V hlavě je pravidelnou součástí týdeníku Respekt.  Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Tenhle sloupek bude vážně dobrý. Možná vůbec nejlepší, jaký jste kdy četli. Chytrý, poutavý, jazykově brilantní a především – revoluční. Obrátí totiž naruby zažité klišé, že lidé s narcistní poruchou jsou nesnesitelně otravní a nebezpeční společníci. Naopak, mohou to být velmi úspěšní a bezstarostní sympaťáci, kterým se daří vše, na co sáhnou. Třeba psychologické sloupky.

Já, které roste

Ale teď vážně. O narcismu a jeho projevech se v poslední době hodně mluví a píše, což pochopitelně není náhoda. V éře Instagramu a mladých lidí, kterým se někdy přezdívá generace Já, se zdá, že zalíbení v sobě samém planetárně stoupá. Někteří experti dokonce mluví o narcistické epidemii.

A potvrzují ji i statistiky. Například ve Spojených státech v letech 2002–2007 stoupal mezi středoškolskými studenty dvakrát rychleji než v minulosti počet těch, kteří mají narcistické rysy. A další americké číslo: velký dotazníkový průzkum zjistil, že v generaci dospívajících je zhruba trojnásobný výskyt narcistické poruchy než u lidí nad 65 let.

Je ovšem důležité ujasnit si termíny. Zatímco narcistické rysy patří k běžné psychické výbavě a má je kdekdo, narcistická porucha osobnosti je už poměrně obávanou patologií a bývá v psychologii řazena do tzv. temné triády spolu s psychopatií a machiavelismem. Charakterizuje ji extrémní sebestřednost, manipulativnost a lhostejnost k potřebám a pocitům druhých. Soužití s takovým člověkem může být peklo – a Bůh chraň zemi, která si někoho podobného zvolí za prezidenta.

Tahle extrémní podoba dala narcismu jako takovému špatnou pověst. Čím častěji se ovšem mladší ročníky nakrucují před objektivem mobilního telefonu, tím smířlivěji se výzkumníci učí na fenomén dívat. Narcismus má totiž i řadu výhod – i když občas jen pro svého nositele. Různé studie například zjistily, že lidé s narcistními rysy bývají psychologicky zdravější – méně trpí depresemi, necítí se osamělí, hlásí větší spokojenost se životem, méně strádají sociálními fobiemi a úzkostmi. Byť pak samozřejmě těmito pocity často trpí jejich okolí.

Zdravý a dravý

Asi nejzajímavější kapitolou výzkumu narcismu je jeho vztah ke společenskému úspěchu. Čerstvě publikovaná studie skupiny vědců z několika světových univerzit dospěla k závěru, že narcistní povahy jsou úspěšnější. Ukázalo to pozorování studijní dráhy více než tří set italských studentů, kteří sami sebe popsali jako narcistní. Při zkouškách se jim dařilo mnohem lépe než vrstevníkům se srovnatelnou inteligencí, zřejmě kvůli vysokému sebevědomí a schopnosti udělat na okolí dojem.

Někteří psychologové se proto snaží odložit obvyklou moralizující optiku a dívat se na narcismus z evolučního hlediska – jako na výhodný povahový rys, který se umí prosadit. Ostatně z jiného rozsáhlého výzkumu vyplynulo, že narcisové bývají promiskuitnější, tedy úspěšně šíří svou genetickou stopu. I to může být důvod, proč poruchy přibývá.

Pokud jste však minulý týden s hrůzou sledovali seriál vystoupení Donalda Trumpa a bojíte se epidemie podobných případů, máme pro vás jednu uklidňující zprávu. Zdaleka totiž neplatí přímá úměra – čím narcistnější člověk, tím úspěšnější lídr. Vědci z univerzit v Illinois a Nebrasce tenhle vztah zkoumali a zjistili, že kariérně nejúspěšnější jsou mírně narcistní jedinci, naopak oba extrémy (tedy nulový a vysoký narcismus) jako vůdci selhávají. Ti první si nevěří, ti druzí brzy každého naštvou.

Někteří psychologové proto opatrně mluví o tom, že existuje cosi jako zdravý narcismus, jehož nositel vykazuje žádoucí dravost a sebedůvěru, ale dokáže vnímat druhé. Skvělá zpráva. Na závěr tohoto skvostného sloupku jsme si nemohli přát lepší.