Dopis z Bruselu

Nad rušnou bruselskou křižovatkou Germoir se už pár týdnů vyjímá portugalská vlajka, aspoň šest metrů dlouhá. Zdobí fasádu domu s hospodou v přízemí. Jako v každém portugalském podniku, i tady je několik televizí a během mistrovství světa čelí pořádnému náporu diváků. Drobní staříci se sklenkou vína nervózně loupou ústřice, podsadité slečny a paní hypnotizují obrazovku, muži se rozčilují s pivem v ruce. O ulici níž u jiné portugalské hospody policie natáhla kolem chodníku pásky, aby hloučky těch, kteří se už dovnitř nevešli, a sledují tedy fotbal přes okno, nezabraly celou ulici. Bar neuměle vyzdobený vlaječkami a dětskými fotbalovými míči posílil směny a žije teď od rána do noci sedm dní v týdnu. Když se dobře daří, rozdává obsluha oříšky zdarma. Tady kolem Rue de la Brasserie to žije, dokud je Portugalsko ve hře, a pak se ještě pár dní fandí Brazílii.

Brusel je na sledování šampionátu skvělým místem. V jednom z nejkosmopolitnějších měst Evropy každý den truchlí nebo slaví někdo jiný. Po vítězství Senegalu vypukly spontánní večírky v africké čtvrti Matonge, hojně sledované byly polské zápasy v hospodách s orlicí nad vchodem. Ve městě, kde je skoro každý tak trochu vykořeněný, se v jednotlivých komunitách tahle událost prožívá intenzivně. Největší očekávání se ale pochopitelně vztahovala k belgickému týmu přezdívanému Rudí ďáblové.

Někteří místní říkají, že Belgii drží dohromady jen tři věci – král, Brusel a fotbal. Střetům mezi jinak k sobě chladnými Vlámy a Valony se…